„Vyrůstala jsem celý život v paneláku a věděla jsem, že až budu mít rodinu já, budeme žít v domě na vesnici. Toužila jsem mít skalky, záhonky, jezírko, velkou zahradu, bazén… prostě všechno, co patří k domu se zahradou. Cesta to byla trnitá, ale nakonec jsem si svůj sen splnila,“ začíná s vyprávěním Petra (34).
I když se narodila a vyrostla v Praze, v hlavním městě se nikdy necítila příjemně. Život uprostřed panelákové zástavby ji ubíjel. „S přítelem jsme se, jak to bylo možné, přestěhovali alespoň do nájmu v klidnější čtvrti. Chvíli jsem byla spokojená. Měli jsme malý byt, pár kroků do lesa, ale přitom vlastně kousek od metra a centra. Studovala jsem a pracovala, takže stěhování na vesnici bylo odsunuto. Když jsme se vzali a pořídili si první dítě, začala jsem po svém snu zase toužit.“ Jenže touha je jedna věc, a materiální statky zase druhá, pokračuje Petra: „Práce i finanční možnosti nás zatím držely v Praze a daleko od vlastního bydlení.“
Kvůli nedostatku financí se už Petra pomalu smiřovala s tím, že velkoměsto nikdy neopustí. „Jenže pak jsme při jednom výletu ke kamarádce, která domeček měla, našli to, co jsme hledali celý život - menší polorozpadlý domek stojící na krásném, prosluněném a velkém pozemku,“ rozplývá se Petra s tím, že si místo zamilovali na první pohled. „Domeček byl úžasný. Sice potřeboval rozsáhlejší rekonstrukci na první pohled, ale i tak měl své kouzlo.“
Manželé zjistili, že je dům na prodej. Podle majitele domku nebylo kam spěchat, protože byl na prodej již dlouho a nikdo o něj nejevil zájem. I tak se ale Petra bála, že jim ho někdo "vezme": „Neustále jsme o něm mluvili. Chyběla nám ale pořád ta hotovost, za kterou bychom ho koupili. Věděli jsme, že peníze z úvěru budeme potřebovat hlavně na rekonstrukci.“ Skoro tři čtvrtě roku trvalo, než se na manželský pár usmálo štěstí v neštěstí.
„Získali jsme nějaké peníze z dědictví po manželových prarodičích. I když to vlastně byla smutná situace, nás posunula blíž k našemu snu. Mohli jsme si konečně dům koupit.“ Petra ale pokračuje ve vyprávění s tím, že samotná koupě byl pouhý začátek: „Čekala nás opravdu velká rekonstrukce. Náš kamarád stavař nám řekl, že se nediví, že dům nikdo nechtěl. Podle něj byl na odpis a měli bychom ho srovnat se zemí. To jsme ale rezolutně odmítli,“ popisuje Petra. „Dům i zahrada měly atmosféru. Zejména zahradu měl někdo hodně rád, protože byla nádherná a opečovávaná. I když teď vypadala zarostle a na první pohled nevábně, bylo vidět, že byla obdělávaná s láskou. Asi vám musím připadat jako blázen, ale opravdu jsme se tu od prvního okamžiku cítili jako doma.“
Než ovšem manželé stačili vše vyřídit, přišel na svět jejich druhý syn. To už Petře bylo jasné, že rekonstrukce musí neprodleně začít. S pomocí finančního poradce probírali spolu s manželem své finanční limity a zvažovali všechny možnosti finančního úvěru. „Nakonec jsme se rozhodli pro úvěr ze stavebního spoření, který je pro rekonstrukci domu jako dělaný. Delší dobu jsme si již spořili, takže pak stavební spořitelna neměla vůbec žádný problém, aby nám úvěr dala. Jen díky stavebnímu spoření jsme si tak mohli splnit náš sen,“ usmívá se Petra s blaženým pohledem z okna kuchyně na krásnou zahradu. „Těším se na léto. Myslím, že letos nebudeme potřebovat ani dovolenou.“