Ať si kdo chce co chce říká, ať si slečna Emancipace řve a nadává, rozdíly mezi ženami a muži byly, jsou a budou. V mnoha věcech se tyto dvě bytosti mohou tolerovat, ale nikdy se zcela nepochopí. Třeba v otázkách převýchovy.
Milé čtenářky, tak jsem od vás dostal nedávno pod oko. Tedy ne že bych okusil vaši jemnou pěstičku, dostal jsem pod oko virtuální. Pod oko, ve kterém jsem psal, jak je složité dostat z vás konkrétní odpověď na konkrétní otázku.
Slečna (či paní) Veronika pod to mé zamyšlení napsala větičku: „Škoda, že nás, ženy, nejde předělat tak jako vás, muže.“ Pravda – připojila smajlíka, ale přesto... Nejsem si sice úplně jistý, co konkrétně Veronika myslela tou předělávkou (mimochodem seriál Plastická chirurgie jsem také chvilku sledoval), ale jednou z možností je určitě převýchova.
Diskuze se nepřipouští!
Tak třeba u nás doma. Bydlíme v našem bytě už řádku let. A řádku let máme v obýváku koberec. No a nedávno se žena rozhodla ho vyčistit. Samozřejmě nic proti tomu. Ostatně, kdyby se mě někdo zeptal, jestli máme doma koberec a jaký, musel bych se dost zamyslet, je to přece jen detail pod moji rozlišovací schopnost.
Přišel jsem tedy ten den z práce domů a zamířil tradičně k sedačce, abych se na chvilku vypnul. „Mohl bys, prosím tě, nechat ty pantofle před kobercem, dneska jsem ho vyčistila,“ zaznělo náhle z úst mé drahé polovičky. Moc jsem to nechápal, pantofle jsem shazoval na koberci, i když byl úplně nový, a nevadilo to. Tuhle větu jsem řekl nahlas. „Čistil jsi někdy koberec?“ zazněla odpověď.
Jsou chvilky, kdy muž rychle pochopí, že existují otázky, na které se nemá odpovídat a už vůbec o nich diskutovat.
Kromě jiných jsou to přesně tyto z kategorie „A už jsi někdy žehlil?“, kterou použila Daniela Kolářová, když se jí Zdeněk Svěrák ve filmu Vratné lahve divil, jak může sledovat ty strašné venezuelské či jaké telenovely s Márií, Mariem, Esmeraldou a Cristobalem.
Mužská parodie na pořádek
V několika dalších dnech jsem byl opakovaně jemně upozorňován, že pantofle patří před koberec, až jsem je tam skutečně začal nechávat. Stejně jako jsem se už dřív naučil sklápět záchodové prkýnko.
To je vůbec oblíbený motiv. Vám vadí, že si ho musíte po nás sklápět, nám zase vadí, že ho po vás musíme dávat nahoru a potom zase kvůli vám dolů. Vlastně jsme nuceni k více činnostem, protože vy ho pro nás nikdy zase nahoru nedáte. A kompromis se nepřipouští.
Nebo peřina. Ráno vstaneme a polomrtví, nevnímající, neslyšící a nevidoucí se potácíme směrem ke kávovaru, a když zaspíme, tak rovnou pod proud vody ve sprše. „Zkus, prosím tě, po sobě ustlat, když vstaneš!“ zazní o nějakou chvíli později, když už je jasné, že aspoň trochu vnímáme. Tomu nerozumíme - večer tu peřinu přece stejně zase rozhrabeme a je nám úplně jedno, jestli lezeme pod úhledně složenou, nebo jen tak pohozenou, stejně je v ložnici tma. Ale budiž – časem se naučíme vykonat alespoň jakousi parodii na ustlání, i snaha se přece cení.
A tak by se dalo pokračovat dál. Kam a jak se věší utěrka, k čemu je botník, proč nedrobit, i když máme pod talířem prostírku, proč nevytahat ze skříně pět triček, abychom si jedno vybrali, proč otřít podlahu a vanu po očistě v koupelně, i když by to uschlo samo...
Období, kdy nejsme vychováváni, je vlastně jenom jedno: když je v ještě vychovávatelném stavu potomek, pozornost je primárně zaměřena na něj.
Zvednuté prkénko bývá dobrou záminkou k vychovávání Stejně jako neustlaná postel
Prosím tě....
Je zajímavé, že vychovávací větičky nikdy neznějí jako pokyn či dokonce rozkaz, ale prakticky vždy je v nich ono „prosím tě“. Vy po čertech dobře víte, že tomu se hůř vzpírá!
A tak čas plyne a my se učíme stále nové věci a získáváme nové návyky. A přijímáme jako fakt, že i to, co ještě loni nevadilo, je letos špatně. Většinou jde v důsledku o nepodstatné maličkosti, tak to naše ego naštěstí nijak výrazně neshazuje. Jen bychom asi nikdy raději neměli počítat, kolik takových maličkostí už bylo. Pak totiž třeba zjistíme, že už nám jich zbývá opravdu hodně málo.
V rámci korektnosti však musím uznat, že i mezi námi muži se najdou občas pedanti, kteří vás v otázkách převýchovy hravě překonají. Nicméně soudím, že jsou takoví jen díky výchově či převýchově od vás, žen. A znáte to – Poturčenec horší Turka, natožpak třeba učitelky.
Když kočka není doma, kocour má pré
Nicméně, milé dámy, neradujte se. Ve skutečnosti se totiž převýchova nekoná. Jde jen o sadu návyků, o obdobu Pavlovova reflexu. A co myslíte, že se děje, když třeba na pár dnů odcestujete? Přijdeme domů, boty skopneme v chodbě. Pantofle samozřejmě zujeme na koberci tak, abychom je měli pěkně k nohám, až se dostatečně na gauči zamyslíme. Jíme z tácku bez prostírky. A nějaké kapky v koupelně jsou nám šumafuk. Jen ta brigáda těsně před vaším návratem, ta dá vždycky dost zabrat.
A tím se dostávám i k Míše, která mi, stejně jako Veronika, vepsala pod oko o otázkách a odpovědích svou poznámku. Míšo - netřeba litovat chotě svého, vždyť my vás máme rádi. A ten náš svět, ten nám stejně nevezmete.
A TAK VÁS, MILÉ DÁMY, PROSÍM:
Nesnažte se nás převychovat k obrazu svému. Nemá to význam, někde v nás stejně vždycky zůstane ten rebel bez příčiny, ženoucí se s vlající hřívou na burácejícím harleyi opuštěnou silnicí za neznámým cílem.
Tolerujte alespoň některé naše vzpoury proti pořádku, ladu a řádu, dělá nám to dobře a vás to nic nestojí.
Řekněte na férovku hned na začátku, co všechno od nás budete vyžadovat, a nesázejte nám to průběžně další desítky let.
Když vám některá z vašich vychovávacích aktivit nevyjde, nezanevřete na nás a řekněte si třeba, že holt z chlapa člověka neuděláte.
Dodržujte rovnováhu a respektujte na oplátku třeba to, že CD či DVD se mají brát pěkně za okraje a ne na ně chmatat tak, že na nich zůstane víc daktylek, než má ve sbírce Scotland Yard. A že po použití se zase vracejí do stejné krabičky – když se těšíme na Stalloneho, fakt nestojíme o Esmeraldu a Cristobala!
