Rád by si zahrál s Kodymem
No není to okouzlující, jak si dva čerstvě zamilovaní ve všem rozumí? Citují Cimrmana, pijí červené, milují těstoviny s kečupem a film Někdo to rád horké, poslouchají stejné rádio, snídají spolu v posteli a rádi by si pořídili štěňátko.
Asi za čtvrt roku se ukáže, že jsou mezi nimi nějaké rozdíly, ale tak rozkošné! Ona například radši k řízku okurčičku, zatímco on nakládané cibulky. Ona si čte ve vaně, on se rád rychle sprchuje.
Za půl roku se ukáže, že ona by radši k moři, zatímco on do Tater. Ale to se vyřeší. On by chtěl nové auto, zatímco ona novou kuchyň. Taky se dohodnou. Pak ona přizná, že těstoviny s kečupem nesnáší, ale chtěla mu udělat radost. Na oplátku film Někdo to rád horké viděl on jednou, a má zato, že tam hraje Brigitte Bardot. Štěňátko vyrostlo v pejska a oba hází péči o něj na toho druhého: „To ty si přece chtěl(a) psa.“
Když mají ti dva kliku, všechny rozdíly zvládnou a nakonec se vrátí do stádia, kdy jim budou zase připadat minimálně snesitelné. Dávno zjistili, že je od sebe víc věcí dělí, než k sobě poutá, a často přemýšleli o tom, jestli s někým, kdo je tak odlišný, má smysl žít. Ale když mají tu kliku, vědí, že s každým jiným by to bylo stejné.
Smrt mladé stopařky
...ale proklatě často po nějaké době zase odlétá a přisedá k ptákovi úplně jinému. Ono je sice určitě fajn krákorat stejným jazykem, mít na spoustu věcí stejné názory, stejně vnímat a cítit, ale když je ta shoda až příliš velká, postupem času se může začít plíživě vkrádat nuda. A na řadu přichází zcela opačné pořekadlo, a to, že „protiklady se přitahují“.
Najednou zní mnohem zajímavěji názory někoho, kdo má jiný pohled, vidí věci z jiných úhlů, jeho podněty jsou tak nevšední a neotřelé. Původní vrána se stává nudným společníkem, zatímco nové zvíře úžasným exotickým živočichem, otevírajícím brány do jiných světů.
Ono je pravdivé obojí – jak vrány, tak protiklady. Vrány jsou určitě okouzlující na začátku, protiklady spíš dráždí. Přitahovat se začnou ve chvíli, kdy u vran nastává rutina, stereotyp, šeď.
Rozhodně se tak neděje všem vránám. Je to prostě jen hrozba. O to silnější, že kolem je spousta jiných různorodých ptáků a ptačic. Ale dobře, že jsou. Dvě identické vrány by se stejně navzájem zabily dřív, než sokol sežere skřivana. Pokud ne, stávají se vránami bílými.
O dovolené v Tatrách nechci ani slyšet!
Dagmar Školoudová celý dospělý život strávila prací v médiích - naposledy jako šéfredaktorka tištěné Vlasty před odchodem na mateřskou dovolenou. Teď jí čas zabírá samozřejmě především roční chlapeček, ale každou volnou chvilku tráví u notebooku psaním pro Vlastu webovou - třeba v pražském parku Stromovka u kočárku. Občas by si taky ráda přečetla nějakou knihu, ale musí si momentálně nechat zajít chuť.
Adam Sklenička se v mediálních vodách pohybuje od střední školy. Má rád komunikaci a samotu. I z toho vyplývá, že zbožňuje paradoxy. Miluje film, pro vlastní zábavu si i sám občas něco natočí. Když nekouká na filmy, čte. Když nekouká na filmy nebo nečte, někde jezdí a chodí. Zvláštní oblibu má v Krušných horách. Rád fotí. Nerad se fotí. Vadí mu, že všechno výše uvedené prostě nejde stihnout.