Mohlo by vás zajímat
S muži je to totiž jednoduché – vyřveme na sebe, co nás štve, pošleme se někam a druhý den už o tom nevíme.
Ovšem ženy to mívají jinak. Tak třeba před pár dny. Jeli jsme čtyři přátelé v autě a měli jsme trošičku odlišné názory na nějakou planetárně důležitou věc.
Nevím už, jestli šlo o úroveň zpěvu soutěžícího v televizní show, nebo o to, jestli vánoční strom na Staroměstském náměstí je hezký, či ošklivý. Prostě to bylo něco zásadního. Spor skončil, nastal klid a řeč se stočila jinam.
„Ale stejně bys někdy mohl uznat, že nemáš pravdu,“ ozvalo se najednou od známé ze zadního sedadla. „Když ji nemám, tak to uznám,“ opáčil jsem.
„Tak to asi ne s námi,“ odvětila pobaveně. Málem jsem vzal o patník, místo blinkru pustil stěrače. Vyčištěný vzduch opět lehce zhoustl. Další debatu nebudu popisovat, trvala asi padesát kilometrů.
A podobná věc už se mi stala vícekrát, s různými ženami.
A tak vás, milé dámy, prosím – když nastane klid zbraní, proměňte se aspoň na chvíli v chlapy. Pro ty je s koncem boje událost uzavřena a zapomenuta. Nedělají z ní zombie dodatečnými poznámkami.