A když se nad sebou hodně zamyslím, některé rysy „bačkorismu“ opravdu mám.
Jenže... Bačkorovatění tomu říkáte vy ženy. My chlapi samozřejmě bačkorami nikdy nejsme a do smrti nebudeme!
Jsme pořád stejně silní, krásní, chytří a vtipní. Prostě jsme pořád frajeři, jak kdysi zpíval Peter Nagy.
Jó – kdybyste nás viděly na pivu s kamarádama nebo na tenise či na výletě s partou – pořád jedeme na plný plyn, jako když nám bylo pětadvacet...
No ale dost přetvařování, jasně, že nás ta urputná snaha držet si pořád nálepku frajera stojí stále víc sil.
Takže se holt občas stává, že jsme z toho tak utahaní, že si doma potřebujeme trochu dáchnout a nabrat síly k dalšímu předvádění se.
Ale z toho aspoň vidíte, že vy (míněno naše životní partnerky) jste nám mnohem bližší než nějací kamarádi, protože k vám jsme upřímní a na nic si nehrajeme.
Což vás ale, obávám se, nijak moc nepotěší, že? Každý chlap v určitém věku také začne mít rád svůj klídek a užívá si chvíle, kdy nic nedělá a na nic nemyslí.
Tohle ženy asi nepochopí, protože prý neumějí myslet na nic. Ale jedno vám musím prozradit – i když někdy vrčíme, když nás chcete někam vytáhnout, jsme nakonec rádi, že jsme se vytáhnout nechali.
Ale příště budeme vrčet zas... Tak to s námi nevzdávejte.
Jak to máte vy? Pozorujete na svém partnerovi "příznaky bačkorovatění"? Řešíte vůbec podobné věci? Diskutujte pod článkem!
