Zdá se, že úcta, ohleduplnost, loajalita, diskrétnost a čestnost jsou téměř prehistorické vlastnosti, přežitky, jejichž vyznavači nemají dnes šanci. Odešly už dávno. Jsou na ústupu zhruba od chvíle, kdy naše země nabrala směr socialismus. Aneb jak říká emeritní profesor etikety ve výslužbě Oldřich Nový ve filmu Světáci: „Rok 1948 učinil konec mému snažení.“ Svým způsobem to bylo logické a nešlo jen o chování, ale také o oblékání. Na prvním místě byla praktičnost. Krása, elegance a dobrý vkus kulhaly až kdesi vzadu. A proč vlastně chodit do divadla v něčem jiném než na pole anebo do továrny? Připočtěte nové uspořádání společnosti a dělnickou třídu v nejvyšších vrstvách. A máte základ toho, kde jsme teď. Masivní úpadek povědomí o zásadách „slušného chování“, se kterým se neúspěšně pereme dodnes...
Co je to slušné chování?
Třídní boj sice skončil už před více než čtvrtstoletím, jenže zvyklosti se mění jen pozvolna. Svobodu si navíc mnozí vysvětlili tak, že si každý může dělat, co chce. Většina nových úspěšných podnikatelů těžko mohla být vzorem, když jim samotným čouhala sláma z bot. Jistě, doba jde kupředu, mění se priority i styly oblékání. Ale jsou situace, kde by „klasika“ měla být zachována. Mnozí lidé si myslí, že když nechodí na večírky do vyšší společnosti a nepracují na nějaké významnější pozici, společenské chování se jich netýká. Ale to je omyl, špatné pochopení terminologie. Možná by bylo jednodušší nahradit slovo „společnost“ výrazem „společenství“. Pravidla slušného chování neplatí jen, když jdeme takzvaně „do společnosti“, ale kdykoli jsme ve společnosti druhých lidí. V rodině, ve škole, v práci, v dopravních prostředcích, na ulici... Tam všude se naše jednání dotýká druhých lidí. A nejen chování. Náš vzhled, zvuky a pachy, které vydáváme, i to může být druhým příjemné, či nepříjemné. A podstatou pravidel slušného chování je, aby převažovalo to první.
Respektuj a budeš respektován
Není to vlastně žádná novinka. Od samého vzniku lidské společnosti existovaly určité zvyklosti a jakési nepsané dohody o vzájemném jednání. Jakmile se pračlověk stal členem tlupy, musel začít respektovat její normy. Ty se vytvářely praxí, co tlupu ohrožovalo, bylo zapovězeno, co přispívalo k bezpečí a prosperitě, bylo naopak vítáno. Některé z požadavků na chování ve společnosti se postupně dokonce dostaly mezi zákony či náboženská při- kázání, třeba do Chammurapiho zákoníku, bible, koránu... Se změnami podnebí, materiálních podmínek, náboženských kultů a struktury společnosti se mění i pravidla společenského styku. Některá časem zastarávají a nahrazují je jiná. Nezastaraly však zásady slušnosti, zdvořilosti a taktu. Slušné chování je především důkaz náklonnosti, úcty a respektu vůči ostatním. Arthur Schopenhauer řekl, že zdvořilost dělá s lidmi totéž, co teplo s voskem. Slušnost lidi sbližuje. Dobré mravy vytvářejí kultivované vztahy. Člověk, který je společenský a k druhým ohleduplný, je oblíbený. Společenská výchova je součástí mezilidské komunikace. Chcete-li mít v životě úspěch, jak profesní, tak osobní, bez umění dobře vycházet s lidmi to nepůjde.
Pozdrav a poděkuj!
Děkuji, prosím, promiňte, dobrý den a na shledanou jsou naprosto jednoduchá slova, která jsou základním barometrem slušného vychování. Přesto zdaleka ne pro všechny automatická. Vidíme to kolem sebe každý den. V tramvaji, kam se lidé s nasupenými výrazy hrnou hlava nehlava, mobily zvoní ostošest a málokoho napadne, že ostatní nezajímá, co si kdo myslí o své exmanželce. V obchodech či jiných místech, o kterých málokdo tuší, že aby se mohlo dovnitř, musí jako první vyjít ti, co tam už jsou... „Slušnost může být člověku dána, zdvořilosti je nutné se učit,“ říkají Vladimír Smejkal a Hana Schelová Bachrachová v knize Velký lexikon společenského chování. „Základem slušnosti je úcta a ohleduplnost k bližnímu. Zdvořilost je úmyslné omezení vlastního egoismu a je dobrovolným podřízením se platným normám a pravidlům společenského chování.
Šaty dělaj člověka
První dojem vytváří nejen gesta, hlas, výraz očí, ale také oblečení. A to je u nás skutečně velký oříšek! Bílé ponožky v sandálech jsou už téměř legendární, nejjednodušší by snad bylo ustanovit je národním (zlo)zvykem. Ale nechme ponožky. Pro začátek by možná stačilo být čistý a příjemně vonět. Lidé si neuvědomují, že oděv prozradí často mnohem více, než by chtěli, vkus, sociální roli, společenskou úroveň. Přitom dnešní pravidla, jak se obléci (dress code), abychom nevybočovali z požadavků, zdaleka nejsou tak složitá jako kdysi. „Ve středověku se uplatňovaly nesmírně složité formy společenského styku,“ píše se ve Velkém lexikonu společenského chování. „Přísná pravidla platila nejen pro chování, ale i pro druhy oděvu, které směli či museli nosit příslušníci určitých společenských skupin. Dále určovala navazování vztahů mezi lidmi, ovlivňovala vznik rodin a osudy jejich příslušníků. Nejpřísnější a nejkomplikovanější pravidla vládla na dvorech panovníků a mezi šlechtou. Od útlého dětství se součástí průpravy na život šlechtických dětí stala výuka etikety – chování ve společnosti. Vždyť některé funkce osobní služby panovníkovi vykonávali pouze šlechtici, kteří museli ovládat vědu dvorní etikety do nejmenších podrobností. Výraz, gesto, oděv...“
Máme naději
Naše neznalost základních pravidel chování je tristní. Ale i když tápete, není nic ztraceno. Stačí zajít do knihkupectví či mrknout na internet a mezery doplnit. Můžete si z toho udělat třeba zábavné domácí cvičení. Ostatně ani kultura první republiky nevznikla ze dne na den. „Podobně jako dnes byla i tehdy proklamována demokracie jako princip nadřazený veškerému společenskému konání a všechny tradiční společenské zvyklosti byly šmahem odmítány – dílem jako zastaralé přežitky Rakouska-Uherska, dílem jako výbava pro moderního demokratického člověka nepotřebná.“ praví Velký společenský lexikon. Vakuum nové etikety, které se po roce 1918 objevilo, zaplnil zakladatel české nauky o společenském chování, obřadník kanceláře prezidenta Jiří Stanislav Guth-Jarkovský. Ve svém pravděpodobně nejpopulárnějším díle – Společenském katechismu – o tom píše: „Společenský život český byl ještě donedávna v plenkách... alespoň jsme teď tak daleko, že uznáváme namnoze potřebu znáti společenské formy... Dnes i od nejzarytějšího demokrata nebo člověka jakkoli jiného přesvědčení politického žádá se aspoň, aby neurážel neznalostí společenských forem.“ V dalším textu Guth-Jarkovský dost ostře kritizuje poměry a zvyklosti české společnosti. Zde bychom opět našli mnoho shod se současností... Podobně i my dnes tápeme a snažíme se setřást ze sebe nános komunistických manýrů. Hledíme do minulosti a pokoušíme se rozpomenout, jak to dělali naši předkové. V něčem se pouštíme stezkami neprobádanými, ačkoli vzápětí se často ukazuje, že tudy cesta nevede. Do jisté míry jsme, co se týče slušného chování a společenské etikety, pole neorané. Proto bychom si měli především my dospělí uvědomit, že co teď zasejeme, v budoucnu sklidíme...