Mohlo by vás zajímat
S uměním tolerance se nerodíme. Učíme se mu každým dnem, s přibývajícími zkušenostmi i věkem. Základním omylem tedy je předpoklad, že tolerantní buď jsme, anebo nejsme. Poskytnout druhému dostatek prostoru však pro spoustu lidí představuje velký problém. Ne každý je tolerantní a svobodomyslný. Jiní jsou na druhou stranu tolerantní až příliš...
KAM AŽ?
„Pravdou je, že máme tendence projektovat si do svých vztahů určité vzorce chování, které si neseme z dětství,“ říká koučka Kateřina Matláková. „Tyto vzorce získáváme především od rodičů, ale i ve škole a od vrstevníků a mohly mít vliv na utváření naší osobnosti, na naše sebevědomí, na budování našich vnitřních hranic.
A právě naše vnitřní hranice a víra v sebe sama nám dávají jasný signál v konkrétních situacích o tom, jestli jsou, nebo nejsou překračovány. Nebudete-li znát svou hodnotu, zároveň nebudete vědět, co v životě chcete, pak těžko rozeznáte, jaké chování je vůči vám na hranici nebo už za ní. Snadno uvěříte manipulátorovi, že překročení vašeho vnitřního prostoru je v pořádku.“
POZOR, MANIPULÁTOR
„Ta světlá barva ti moc sluší, miláčku, mohla by sis takové šaty oblékat častěji,“ šveholil Honza Monice něžně do ouška na začátku jejich vztahu. Monika nelenila a začala se v obchodech ohlížet stále více po pastelových barvách – a taky elegantních sukních a halenkách a luxusnějších značkách.
„Chtěla jsem se mu prostě líbit,“ vzpomíná Monika. Jenže položek na seznamu toho, co má Honza rád a co by vskutku ocenil – a co naopak dost nerad vidí –, začalo přibývat. Postupně se jeho něžná doporučení začala měnit v příkazy a zákazy. A zdaleka už nešlo jen o oblečení.
Po třech letech Monika zjistila, že už vůbec nedokáže být sama sebou. Honza ji nenápadně donutil změnit nejen způsob oblékání, ale celou její osobnost. Změnila kvůli němu své zájmy i přátele. A už to nedělala proto, že by ho chtěla potěšit, ale protože se ho bála a nechtěla ho naštvat.
Že je to přes čáru si uvědomila až ve chvíli, kdy Honza začal útočit i na její rodiče a tlačil na ni, aby se s nimi přestala stýkat. Místo toho, aby se rozešla se svou rodinou – rozešla se s Honzou. Nebylo to jednoduché, ale zvládla to právě i díky oněm rodičům. „A dobře jsem udělala,“ dodává Monika, „vždyť já už jsem ani nevěděla, kdo vlastně jsem.“
TOHLE UŽ NE!
„Ze své praxe znám mnoho žen, které žily několik let s manipulátorem, aniž by si to uvědomovaly. Neustále pokořovaly své vlastní hranice důstojnosti, a dokonce si myslely, že svou láskou a sebepopřením partnera změní. Bohužel se tak nestalo a samy sebe jen udupávaly do země a v podstatě nežily. Často takovým ženám otevřelo oči jejich okolí a názory kamarádek.“
Mezi partnery je to někdy fifty fifty – já ti povolím to či ono a na oplátku mohu počítat s tím, že ty taky přimhouříš oko. Jiní zdaleka nejsou tak benevolentní, ale jsou-li takto striktní oba, může to fungovat. Ovšem u páru, kde jeden může všechno, a druhému se nepovolí nic, to už v pořádku není. I tolerance vůči milované osobě má určité hranice.
ACH, TA LÁSKA
Když člověka střelí Amor, mozek vypíná. Tolerance k naší drahé polovičce je zpočátku bezbřehá. Ať udělá cokoli, je prostě ta nej. Ale roky plynou a s nimi se vytrácí i tolerance. Ostatně to se přece dalo čekat. Každý po nějaké době začne tak trochu vypadávat z role. Denně se vonět, holit, líčit a parádit nejde donekonečna. Z muže je najednou pračlověk jako každý jiný a ani vy už nejste ona květinová víla z první romantické schůzky na břehu Vltavy. Co teď? Hledat jinde? A za dva tři roky na tom být stejně? Žádný dlouhodobý vztah vám nepřinese permanentní zamilovanost. Mnohem víc se vyplatí sázka na toleranci.
„Tolerance ve vztahu je k dlouhodobému harmonickému soužití dvou lidí nezbytná,“ souhlasí Kateřina Matláková. „Každý z nás má však nastavené své hranice jinak. Co vyhovuje jednomu, nemusí vyhovovat druhému. Problém nastává tehdy, jestliže se vedle druhého přestáváme cítit svobodně a »tolerance« nás nutí jít až za hranice naší důstojnosti.“
VÍCE SVOBODY = VÍCE TOLERANCE
Dnes máme mnohem větší možnosti a svobodu, můžeme si vybírat z bezpočtu způsobů, jak chceme vést svůj život. Ale s tím zároveň stoupají i nároky na toleranci. Shovívavost ve vztahu musí být oboustranná, kompromisy musí dělat oba. Jednou ustoupíš ty, podruhé já. Bohužel ne každý je toho schopný. Pro jednou, pro dvakrát i pro třikrát můžete ustoupit vy. Koneckonců možná je to něco, na čem vám zas až tak nezáleží. Ale když budete ustupovat pořád, dříve či později se ocitnete u zdi. A nebude už kam.
5 bodů pro vyrovnaný vztah
- RESPEKTUJTE Naučit se respektovat druhé je základ. Je to ono klasické jak já k tobě, tak ty ke mně. Pokud chcete být respektována, berte vážně druhé – i partnera. Neustálá kritika a srovnávání nikam nevedou.
- NEPONIŽUJTE Nízké sebevědomí vede k hledání chyb u druhých – ve stylu nejlepší obranou je útok. Chytat se každé maličkosti vztahu rozhodně neprospívá. Neurážejte, neponižujte, nevyčítejte.
- NEODSUZUJTE V odlišnostech hledejte přednosti, nikoli nedostatky. Neodsuzujte automaticky druhé jen proto, že jsou jiní než vy.
- CESTUJTE Jiný kraj, jiný mrav. Kdykoli máte možnost, jeďte poznávat jiné země, odlišné kultury a nové lidi. Získáte větší přehled o tom, co se děje ve světě, a poznáte nejrůznější podmínky, v jakých lidé žijí a umějí se vzájemně tolerovat.
- MĚJTE ÚCTU Na každém je něco pozitivního. Snažte se o druhých mluvit uctivě a nevynášet unáhlené soudy, především dávejte pozor na to, jak mluvíte před dětmi. Zkuste být více optimistická a přátelská. Hledejte na druhých to dobré a styčné body, které vás spojují. Zkuste najít společnou řeč.