Karolína (34 let): Posílali mě na potrat, ale dítě jsem si ubránila

Láska a vztahy 21. srpna 2018

Sedím v koupelně na vaně a v ruce svírám těhotenský test. Naprosto zřetelně na něm svítí dvě čárky.

Není pochyb, ty ranní nevolnosti, ta podivná a stále trvající bolest v břiše, to, jak se mi nedávno udělalo v drogerii špatně ze směsice všech těch pachů a vůní, to všechno je teď úplně pochopitelné. Je to tak a mně pomalu dochází, že se mi splnilo tajné přání, ve které jsem ani nedoufala.

Už si v duchu maluju, jak to povím Zdeňkovi. Určitě bude mít taky radost, jak jinak, vždycky si dítě přál. Vymalujeme dětský pokoj, koupíme nějaké krásné dekorace, dětskou postýlku a kočárek a všechno to roztomilé a „naprosto nepostradatelné“ dětské vybavení...

Proč jsou všichni proti mně?

„A ty dvě čárky znamenají, že jsi těhotná? Víš to jistě?“ „Ano, miláčku, vím to jistě. Budeme mít miminko! Ty nemáš radost?“ „Ale jo, to víš, že mám radost,“ řekne Zdeněk a obejme mě, ale já mám najednou takový divný pocit, že něco není v pořádku. Vymaním se ze Zdeňkova objetí a podržím jeho obličej ve svých dlaních, aby nemohl uhnout pohledem. „Dobře, co se děje? Vždycky jsi přece dítě chtěl, tak v čem je problém?“ „V ničem, vážně, jen mě to zaskočilo, nic víc. Opravdu jsem moc rád, že budeme mít mimčo,“ pokouší se Zdeněk vyhnout odpovědi. Dobře, nebudu na něj tlačit, třeba je vážně jen překvapený. Alespoň v to tajně doufám...

Když druhý den volám mamce, abych jí pověděla, že bude babičkou, čeká mě dost drsné probuzení do reality. Nejdřív je chvíli ticho a pak mamka spustí: „No, ty ses zbláznila! Se svojí nemocí si troufneš na dítě?! Víš, jak to dopadne? Mluvila jsi s doktorem? Uvědomuješ si, jak to pro tebe může být nebezpečné? Můžeš skončit na vozíčku, to ti nedochází? Co tomu říká Zdeněk? To nemá rozum ani on? Měla bys jít na potrat, takový hazard si nemůžeš dovolit! Tatínek si to myslí taky, že je tohle od tebe nezodpovědné a hloupé.“ Beze slova zavěsím. Nechci to poslouchat. Tenhle vodopád slov je na mě moc.

Bez boje se nevzdám!

Ano, já vím, že mít dítě je riziko. Ano, už patnáct let moc dobře VÍM, že JSEM NEMOCNÁ. Mám roztroušenou sklerózu. Zatím se moje nemoc příliš neprojevuje, občas mám rozostřené vidění, občas mě brní ruce nebo nohy, ale nic vážného to není. Doktoři mě varovali, že případným těhotenstvím se můj stav může výrazně zhoršit, že to je velká zátěž pro tělo, ale ta touha po dítěti je tak silná a palčivá, že si to jen málokdo umí představit. Uvědomuju si, že jednou třeba skončím o holích, možná i na vozíčku, ale to je tak daleko, že na to ani nechci myslet. A třeba se konečně podaří najít na tuhle plíživou hnusnou nemoc lék.

Moje doktorka je velmi rozumná. Chápe mě i moje rozhodnutí si dítě nechat. Jenom si prý musím dávat pozor na životosprávu a hodně odpočívat. A taky nebudu moct dlouho kojit, abych mohla zase začít brát léky, které jsem teď musela vysadit.

Mezi mnou a Zdeňkem je podivné napětí. Je na mě hodný, ale jako by byl duchem mimo. Nemůžu se zbavit pocitu, že mi něco tají. „Tak jo, co se děje?“ Už to nevydržím a jednoho večera se Zdeňka zeptám přímo. „Přece nejsem hloupá ani slepá. Vidím, že kolem mě chodíš jak po špičkách. Takhle to nejde. Mluv se mnou, prosím!“ „Dobře, Kájo, máš pravdu. Měli bychom si promluvit. Víš, já jsem to miminko vždycky chtěl, to je fakt, ale ne na úkor tvého zdraví. Miluju tě, jsi pro mě všechno. Vím, že i ty si miminko moc přeješ, ale taky moc dobře vím, co může to těhotenství udělat s tvým zdravím. Včera mi volala tvoje mamka a myslí si, že si to dítě máš nechat vzít.“ „Ale já to dítě chci. Uvědomuju si, co tím riskuju, ale moc po něm toužím. A chci to dítě mít s tebou a s tebou ho i vychovávat. Nenechám si ho vzít. Třeba se ta nemoc nezhorší a třeba taky doktoři najdou lék. Nechci na nic čekat, chápeš to? Když budu s tebou, vím, že to spolu zvládneme.“ Zdeněk mě objal a něžně políbil do vlasů. „Já to miminko taky moc chci. Vím, že budeš ta nejbáječnější máma pod sluncem,“ zašeptal mi do ucha. „Budu tu vždycky pro tebe i pro to maličké.“

Bude to opravdu happyend?

Devět měsíců uteklo jako voda a narodila se nám Sofinka. Je to nádherná holčička, naše sluníčko a úplně zdravá. Každá den v duchu děkuju za to, že jsem se nenechala přemluvit, abych šla na potrat. Zatím jsem v pořádku, ostatní ukáže čas. Nejdůležitější pro mě je, že Zdeněk je mojí velkou oporou a pomocí ve všem. A když moji rodiče poprvé uviděli naši malou berušku, byli celí naměkko. Myslím, že i oni pochopili moje rozhodnutí. Mamka se mi snaží pomáhat, co může, a táta už pro Sofinku postavil u nich na zahradě houpačku a pískoviště. Zatím všechno vypadá jako happyend, ale já vím, že moje nemoc někde v koutku čeká na svoji příležitost. Jsem ale pevně rozhodnutá, že se jen tak nedám a budu s ní bojovat.