Přeháním to s nákupy, nevím, jak s tím přestat

Příběhy 10. září 2018

V obchodech je tolik nádherných věcí. Jenže pokud nejsme Paris Hilton, musíme se naučit, že nemůžeme chtít všechno. Pavla s tím má ovšem velký problém.

Strašně ráda nakupuju. Kabelky, boty, trička, zdaleka nejenom pro mě, ale pro celou rodinu a kamarádky. A taky věci do domácnosti, nejrůznější hrníčky, ubrusy, lampičky, ozdobné sošky...

Líbí se mi strašně moc věcí, a jakmile je vezmu v obchodě do ruky, obvykle je nedokážu vrátit zpátky. Na ceně přitom nezáleží, jsem schopná koupit kabelku za pět tisíc ve značkovém butiku stejně jako květinkový hrneček v takovém tom obchodě „Všechno za 30 korun“.

Z dovolené jezdím s taškou navíc

Ale uvědomuju si, že je to problém. Ani ne tak peněžní, protože manžel zdědil po rodičích několik domů v Brně, které pronajímáme, ale psychický. Můj muž se mě pořád ptá, na co věčně kupuju ty krámy, jak on říká. A fakt je, že už mi docházejí argumenty...

Naštěstí má pořád někdo svátek nebo narozeniny, a dětem se dá taky kupovat nekonečně mnoho věcí, ale některé jsou prostě neobhajitelné. Vím to i já sama, ale jak s touhle svojí vášní přestat, to nevím.

Neopouští mě to ani na dovolené. Jen co se vykoupu v moři, hned běžím do nejbližšího městečka, a pokud tam mají něco jen trošku hezkého, musím to mít. Domů vždycky jezdím s jednou taškou plnou věcí navíc.

43 kabelek!

Někde jsem četla, že ženy, které přehnaně nakupují, si tím kompenzují nedostatek lásky a pozornosti. To bych ale říct nemohla, naše manželství je úplně v pořádku. Můj manžel je skvělý a mohl by na moje nákupy bručet daleko víc, než to dělá. Myslím, že mít čtyřicet tři kabelek opravdu není obvyklé.

Pravda je, že manžel nemá zdání, kolik jich opravdu mám, protože ve skříni v předsíni jich je jenom deset, a už nad nimi nechápavě vrtí hlavou. Ty ostatní mám v ložnici, ve své skříni, kam on nechodí. Spoléhám na to, že muži nepoznají jednu bílou kabelku od druhé, takže to na mě nepraskne.

Ve skutečnosti nemám žádný zvláštní důvod s tím nakupováním přestat. Jenomže já si uvědomuju, že to není v pořádku!

Třeba jenom příborových souprav a jídelních servisů mám tolik, že by to stačilo na čtyři výbavy pro nevěstu. Máme sice dvě dcery, ale tolik nádobí potřebovat nebudou, nemluvě o tom, že si asi pořídí rády všechno vlastní.

Nedočkavě vyhlížím každý balík

Už mě napadlo, že bych ty věci rozdala, alespoň některé. Ale vlastně nevím, komu bych je mohla dát. Možná do nějakého domova pro seniory nebo do léčebny? Těžko říct. Ale bojím se, že by to pak bylo ještě horší, protože bych si doma jenom uvolnila místo na další nakupování. Takhle mám pocit, že už se nám domů nic nevejde, a to mě aspoň trošku drží při zdi. Takže nekoupím v obchodě s vybavením do domácnosti krásnou velkou stojací lampu, ale třeba jenom rozkošný beruškový budík.

Možná by pomohlo najít si nějakého koníčka. Já mám hrozně moc času, který trávím po nákupech. Nechodím totiž do práce a holky už jsou dost samostatné. Ale nevím, co by to mělo být, aby mě to zabavilo na tolik hodin, kolik denně strávím prohlídkami nových kolekcí.

Poslední dobou taky pořád projíždím internet a objevila jsem kouzlo nákupů přes oceán. To byste se divili, jak je v Americe proti nám levno. Takže neodolám, a koupím i věci, které bych si tady možná přece jenom rozmyslela. Vždycky nedočkavě vyhlížím, kdy dorazí balík. Ale to nadšení mi dlouho nevydrží. Jakmile věc schovám do skříně, jako by neexistovala, a musím jít koupit něco nového.

My v redakci jsme se shodli, že by si Pavla měla najít nějakou práci. Třeba jen na poloviční úvazek. Nebo prostě něco, čemu by se musela skutečně věnovat, a neměla by tak čas na zbytečné brouzdání po obchodech ani po internetu.

Nebo vás napadají nějaké „drobnější“ metody, jak se zbavit touhy nakupovat a nakupovat a nakupovat...?