Manžel mě strašně nudí

Příběhy 24. ledna 2020

Monika má svého muže ráda, je to prý hodný chlap. Vadí jí ale, že s ním nezažívá nic akčního, že je jejich manželství moc klidné, až nudné.

Snad se nepletu, když řeknu, že se většina žen těší na den, kdy řekne svému vyvolenému „ano“. Šaty, výzdoba, jídlo, fotky, oznámení - to všechno s radostí promýšlíme a plánujeme. A pak přijde ten den a my slíbíme svému muži, kterého milujeme, že s ním zůstaneme v dobrém i zlém.

Jenže co když za nějakou dobu zjistíme, že není žádné „dobré“ ani „zlé“, že jediné, s čím musíme bojovat, je... jedna velká nuda?

CHYBÍ NÁM VZRUŠENÍ

Když se ženské baví o tom, jaký by měl být jejich budoucí manžel, většina řekne, že chce zábavného chlapa. Já jsem to takhle nikdy neměla, pro mě byly důležitější jiné vlastnosti.

A neřešila jsem to, ani když se schylovalo ke svatbě. Jarda mě požádal o ruku a já ani na chvíli nezaváhala. Věděla jsem, že je ten pravý, že s ním chci prožít zbytek života. Ve většině věcí jsme se shodli, dalo se na něj spolehnout, tak jsem byla přesvědčená, že je náš vztah ideální. Navíc jsme se nehádali, a tak se mi ani nechtělo věřit, že jsme si tak dokonale sedli.

NEKONEČNÁ, UBÍJEJÍCÍ NUDA

Utekl rok a půl společného života a nic se nezměnilo. Rekonstruovali jsme byt, zařizovali ho, zjišťovali jsme, že o sobě stále ještě nevíme všechno. Měli jsme se o čem bavit, v posteli nám to klapalo, všechno bylo skvělé. Aspoň jsem si to myslela...

Zkraje jsem totiž nevnímala, že se z našeho vztahu vytrácí náboj, vzrušení, energie. Probrala jsem se, až když bylo všechno pryč a naše společné žití se změnilo v jednu velkou nekonečnou nudu.

JARDA NENÍ ZÁBAVNÝ

Nerada bych, aby to vyznělo tak, že si stěžuju. Spíš jsem nemile překvapená a zaskočená. Opravdu mám hodného muže a bezproblémové manželství. Neumím si ale představit, že to takhle bude už napořád. Přijdeme z práce, vyměníme si pár vět o tom, co bylo, uděláme si večeři a sedneme si k televizi nebo jdeme někam ven. Všechno je to ale takové divné, takové nemastné neslané...

Začínám už trochu rozumět ženám, které touží po zábavných mužích. Já nevím, možná by pomohlo, kdyby byl Jarda aspoň trochu víc akčnější a nebyl pořád tak uhlazený.

Nechci, aby se ke mně choval hrubě, ale potěšilo by mě, kdyby měl občas nějaký spontánní nápad nebo kdybychom se třeba aspoň trošku pohašteřili. My se totiž vůbec nehádáme. Není důvod, vždycky se na všem hladce shodneme.

Nevím, jestli je nuda a stereotyp běžnou součástí manželství, ale mě to dost zklamalo. Asi to není normální, že mi vadí bezproblémové soužití, ale já si nemůžu pomoct.

KUDY JÍT DÁL?

Když jsem se s tím svěřila jedné kamarádce, tak mi řekla, že se to změní, až budeme mít děti. Ovšem já si ale momentálně vůbec nejsem jistá, jestli chci mít s Jardou dítě. Nemůžu přece otěhotnět jen kvůli tomu, abychom zachránili a zpestřili náš vztah. Až by děti vyrostly, zůstali bychom zase sami dva, a navíc bychom byli odkázaní stále víc jeden na druhého. A to mě děsí.

S Jardou se o tomhle všem nedá moc mluvit, vlastně ani nevím, co bych mu říkala. Že je sice hodný, ale život s ním mě strašně nudí? Asi by to nepochopil.

Mně se ze začátku líbilo, že je, jaký je, že si na nic nehraje. Ale teď mám pocit, že jsem se v něm spletla.

Dobrodružství jsem nikdy nevyhledávala, spíš jsem měla ráda svůj klid, ale sterilita a všednost našeho života mě ubíjí. Já vím, že lidi mají mnohem závažnější problémy a já tu řeším takovou „blbost“, ale opravdu mám pocit, že stojím na křižovatce. Jen nevím, kterým směrem se dát.