Simona se zlobí: Opíjí se šéfová, ale z práce jsem musela odejít já

Příběhy 4. prosince 2018

Po několika letech práce v nadnárodní společnosti hledala Simona spíš nějaké menší a klidné pracoviště. Malý kolektiv záhy našla, ale jestli byl i klidný...? Posuďte sami.

Zakotvila jsem v jedné malé obchodní firmičce, kde pracovaly jenom dvě ženy, já měla být třetí. Aleně, šéfové, bylo kolem padesáti a zdála se být celkem příjemná a veselá. Druhá kolegyně, Lenka, byla mladší než já a pracovala víc v terénu než v kanceláři.

Většinou v době, kdy byla Lenka na cestách, zavírala se Alena u sebe s tím, že nechce být rušená, protože má plno práce. Když pak vyšla se zarudlou tváří a očima, myslela jsem si, že má problémy se synem, který se prý chytil nějaké party.

Jednou, když byla šéfová u doktora a já u ní ve skříni hledala nějakou smlouvu, jsem objevila lahev vodky. V tu chvíli mi bylo všechno jasné a já věděla, proč se u sebe zavírá. Nic jsem ale neřekla. Horší to bylo, když přišel nějaký klient a ona s ním jednala. Myslím, že to všichni museli poznat.

Lahev v šanonu

V budově, kde naše firma sídlila, bylo víc podobných společností, takže jsem se potkávala i s jinými lidmi. Prý jsem byla už pátá, která tam pracovala. Nikdo dlouho nevydržel.

Zrovna mi skončila zkušební doba, když jsem jednoho dne vešla k Aleně pro šanon. Šéfová zrovna stála u skříně a pila vodku přímo z lahve! Lekla se, ale pak po mně vystartovala jako šílená, chytila mě za rameno a zasyčela: „Nic jsi neviděla, je to jasný?!“

Bylo to sice „jasný“, ale situace se začínala přiostřovat. Alena přestávala stíhat svou práci, a tak toho hodně padalo na mě. Zůstávala jsem přesčas a práci si nosila domů. To se přestávalo líbit manželovi, protože zas tak skvělý plat jsem neměla. Rozhodla jsem se, že si s vedoucí promluvím. Jenže to ráno jsem ji střízlivou už nezastihla.

Rozpovídala se, že je nešťastná, rozvedená a dítě se jí nepovedlo. Řekla jsem jí, ať syna „odstaví“ a myslí sama na sebe, že alkohol jí rozhodně nepomůže. Zamračila se na mě a de facto mě vyhodila z kanceláře.

Když jsem se po obědě vrátila, zastihla jsem ji, jak se hádá s nějakým klientem. Bylo mi trapně, tak jsem mu pokynula, ať jde ke mně, že to vyřídíme spolu. Jakmile odešel, přiřítila se Alena a mrskla mi k nohám složku s dokumenty.

Křičela na mě, že jsem skončila, že mě zničí a v amoku po mně hodila sešívačku. Trefila mě do ruky, tak jsem rychle vyběhla na chodbu. Slyšela jsem jen, jak šéfová hází věcmi a rozbíjí květináče. Po krátké poradě s asistentkou z vedlejší firmy, kam jsem zaběhla, jsme zavolaly policii.

Alenu odvezli na záchytku a já zamířila s poraněnou rukou k doktorovi, abych skončila na nemocenské.

Ututlalo se to

Majitel naší firmy by podřízenou-alkoholičku asi normálně vyhodil, jenže Alena je sestra jeho manželky, tak to zakamufloval tak, že v práci zůstala. Já si ale myslím, že udělal obrovskou chybu, protože pokud se jeho švagrová nebude léčit, nic se nezmění a ona bude v práci popíjet pořád.

Alena se mi pak sice hodně omlouvala, že to tak nemyslela, že má život nanic a nikdo jí nerozumí. No jo, jenže co já s tím? Nemůžu přece čekat, až mě jednoho dne v práci zabije. Dlouho jsem neváhala a po nemocenské podala výpověď.

Nikdo mě nepřemlouval, všichni měli spoustu práce, vybírali totiž novou sílu na moje místo. Kdo ví, jak dlouho tam vydrží... Já jsem si už práci našla a je mi tam dobře. Jen občas, když jdu kolem domu, kde jsem dřív pracovala, mě trochu zamrazí v zádech.