Marie: Všude vidím nebezpečí

Příběhy 6. října 2017

Cítíte někdy obavu a strach? Zjistěte, jestli to nepřesahuje únosnou míru, jako v případě Marie.

„Trpím velkým strachem. A bojím se to někomu říct. Myslím, že kdybych se přiznala, čeho všeho se bojím, nechali by mě zavřít do blázince,“ svěřuje se Marie (41).

„Já se totiž nebojím a necítím úzkost snad jenom v době, kdy spím. Jinak, sotva ráno otevřu oči, cítím svíravý pocit v celém těle, že se stane něco děsného.“

„Nevím co, ale nejradši bych vůbec nepustila děti do školy, protože po cestě je může přejet auto nebo je někdo unese nebo je bude někdo šikanovat... Není přece den, aby ve zprávách nebylo něco takového.“

Marie by obě děti měla nejradši pořád doma u sebe, aby viděla, že jsou v pořádku. Je jim deset a dvanáct let, do školy to mají jen pět minut, nemusí ani přes křižovatku, a tak je Marie nakonec pustí. Ale až potom, co jim pořádně a několikrát zopakuje, na co všechno si mají dávat pozor.

Manžel se musí hlásit

Muž se jí směje, že je hromádka neštěstí. Marie se totiž bojí i o něj: „Jezdí na dálkových trasách s autobusem a já můžu zešílet při představě, co všechno se dneska na silnicích děje.“ Chce po něm, aby jí každé dvě hodiny poslal zprávu, že je v pořádku.

Dělá to poctivě, ale jednou zapomněl doma nabíječku a ozval se až po pěti hodinách. „Mezitím jsem se málem zbláznila. Volala jsem na policii a do nemocnic všude ve městech, kterými měl projíždět. Je to k zbláznění,“ přiznává Marie.

Nerada opouštím byt

Problém má i s tím, vyjít ven. Podle ní chodí všude nebezpeční blázni, kdo ví, co všechno by se mohlo stát. Taky prý člověk nikdy neví, od koho se nakazí nemocí, všude řádí chřipka nebo žloutenka, co kdyby ji chytla a dostaly by to od ní i děti!

„Když se o svém strachu z nemocí bavím s manželem, říká, že jsem zbytečně rozklepaná, že snad nemoci tady byly odjakživa a že si přece všichni myjeme ruce, tak ať neplaším.“

„Teď se bojím o děti, které si usmyslely, že budou chodit do turistického oddílu. Představte si, že spaly ve stanech, i když pršelo! Takové prochladnutí není maličkost, klidně může skončit jako zápal plic.“

„Ale větší starost mi dělají jejich plány na dlouhé výlety. Podle mě by malé děti měly být v klubovně. Na příští rok mají dokonce vymyšlený vodácký tábor, to už mi připadá jako úplný nesmysl!

Pokusím se jim to rozmluvit, protože pořád se přece píše o tom, jak se vodáci převrhli a dostali do jezu a nikdo už je nezachránil. Nemluvě o tom, že ti vedoucí táborů a kurzů jsou podezřelí.

Co když jsou to nějací pedofilové? Co mi bude platné, když je nakonec zavřou, když moje děti už budou mít z nějakých špatných zážitků zpackaný celý život?“

Sestru zabilo auto

Marii všichni říkají, že si dělá zbytečné starosti a že se má uklidnit. I její matka. „Když jsem byla malá, moji sestru zabilo auto, to prý bylo opravdu strašné.

A máma říká, že na to nikdy nezapomene. Ale mým dětem ani manželovi se přece nic nestalo, takže se prý nemám plašit. Vím, že je můžu svou přehnanou péčí otravovat. Jenže jak se nemám plašit?!“

Strach lidi chrání, ale tohle je příliš

  • Všechny důvody, které má Marie pro svůj strach, jsou bezpochyby oprávněné. Každý z nich má reálný základ. Přesto se v jejím případě zlomil strach v něco ochromujícího, co by měla řešit.
  • Úzkost a strach mají ochranný význam. Strach je odpovědí na konkrétní nebezpečí, úzkost nepříjemný stav, který často nemá ani zjevnou příčinu. Pokud je ale prožíváme nepřiměřeně, zásadně nás omezují v běžném životě.
  • V případě Marie je to pravděpodobně následek ztráty milované sestry při autonehodě. Možná na ni pak její matka podvědomě svůj strach o další dceru přenesla.
  • Na to všechno jistě přijde psycholog, kterého by měla vyhledat. Ten si bude vědět rady, možná Marii doporučí, aby se obávaným situacím vystavovala co nejčastěji, a sama tak přišla na to, že se bojí zbytečně.