Manžela mi vzala motorka

Příběhy 18. října 2012

Alena přišla při nehodě o manžela a zůstala sama na výchovu tří malých dětí. Když čtete její příběh, máte pocit, že oproti ní řešíte úplné banality...

Před pár lety jsem manželovi oznámila tu radostnou novinu, že s ním čekám další miminko. Když se pak během těhotenství ukázalo, že to bude kluk, byla naše radost ještě větší. Už tehdy jsme spolu vychovávali dvě krásné holčičky, pětiletou Dorotku a tříletou Agátku, a můj Kája si chlapečka vždycky hodně přál.

Tenkrát jsme bydleli v relativně malém rodinném domku, a protože Kája nechtěl, abychom se tam mačkali, rozhodl se, že udělá všechno pro to, abychom domek co nejdříve prodali a přestěhovali se do většího. Přibližně do půl roku se nám dům skutečně povedlo prodat a zároveň i koupit prostornější, který potřeboval jen lehce upravit interiér, ale prakticky jsme se do něj hned mohli nastěhovat.

Kája chtěl, aby si měly děti v novém domě kde a také s čím hrát, takže pro ně dokonce sám vyrobil různé dřevěné prolézačky a zařídil jim pískoviště. A aby toho nebylo málo, dokoupil jim k tomu i skákací trampolínu.

Škoda, že se on sám z radosti našich dětí a vůbec z nového domku dlouho netěšil. Bydleli jsme tam totiž sotva tři měsíce, když se ta nehoda stala...

Osudová chvíle

Kája zbožňoval motorky. Bavil ho ten pocit svobody, který zažívá během jízdy. Vždycky mi říkal, jak si při tom fantasticky vyčistí hlavu a zapomene na všechny starosti.

Tahle jeho vášeň se mu ale krutě vymstila: z jedné večerní projížďky se mi už totiž domů nevrátil...

Asi to byl osud. Někdy se člověk bohužel ocitne v nesprávný čas na nesprávném místě, což se bohužel přihodilo i Kájovi. Ostrá zatáčka ho vynesla do protisměru, kde v ten samý okamžik projížděl kamion...

dům rodina

Kája si nový domek vůbec neužil...

zdroj: www.thinkstock.cz
kamión

Jeho život ukončil střet s kamionem.

zdroj: www.thinkstock.cz

Žiji dál pro děti

Jedna špatná vteřina mě připravila o manžela a obrátila mi život vzhůru nohama. Ten, o kom jsem si naivně myslela, že tady pro mě a naše děti bude div ne věčně, byl najednou pryč. Myslím, že ani nemusím popisovat všechna ta muka, jakými jsem si pak procházela... Pořád se mi na ty první chvíle po nehodě strašně těžko vzpomíná.

Napište nám svůj příběh

Své příběhy nám zasílejte na adresu DOPISY@SANOMAMEDIA.CZ. Uvítáme i vaše portrétní fotografie, ale podmínkou nejsou. Do předmětu prosím uveďte heslo: Příběh.

Také vím jistě, že bych tohle období nikdy nezvládla bez svých rodičů a kamarádů, kteří mi tehdy neskutečně pomohli a pomáhají mi stále.

Nicméně to hlavní, co mě od začátku drželo při životě, byly naše děti. Pro ně jsem musela fungovat, zkrátka a jednoduše žít. Před nimi jsem svou bolest v žádném případě nesměla dávat najevo, protože jakmile na mně poznaly smutek, okamžitě byly smutné i ony, a to jsem pochopitelně dopustit nechtěla.

Vlastně mi ani nezbylo nic jiného než být ta skála. Ženská, co se nesloží, ale zvedne hlavu a jde dál. Kvůli dětem a také kvůli Kájovi, protože vím, že by si to přál...