Nemám vzdělání a už to nedoženu

Dvaapadesátiletou Jitku takové přemýšlení trápí často, hlavně pokud jde o vzdělání. „Asi si řeknete, že si nemám na co stěžovat, že všechno je moje chyba, a kdybych to myslela opravdu vážně, mám ještě šanci všechno dohnat,“ podotýká Jitka. „Ale ono se to hůř udělá, než řekne.“

Jitka se cítí špatně, protože má pouze základní školu a tomu odpovídá i zaměstnání, které může dělat. „Nanejvýš uklízečku nebo pomocnou sílu v kuchyni,“ mračí se Jitka. Kdysi sice chodila na učňák, ale před ukončením přišla do jiného stavu a odložené zkoušky už si pak nikdy neudělala.

„Mám tři děti, jedno šlo za druhým, víte, jak to tenkrát bylo. Nikdo si nemyslel, že by bylo pro holku důležitý mít pořádnou školu. Moje máma o mě sice zlomila smeták, když jsem přišla domů těhotná, ale ani to nemyslela vážně. Ona taky žádné lepší vzdělání než já neměla a nijak ji to netrápilo. Mě nakonec taky ne, protože manžel byl vyučený automechanik, takže proč bych já měla mít nějaké školy. Nikdy na to řeč nepřišla...“

Žili si celkem hezky, Jitka dělala chvíli uklízečku ve školní jídelně a pak v nemocnici. Ale postupně jí došlo - hlavně kvůli tomu, jak se svět kolem hrozně změnil -, že není tak hloupá, aby nemohla dělat něco jiného.

Teď mě to mrzí dvojnásob

Jitka opravdu hloupá není. Ráda čte časopisy i knihy, ví, o čem se mluví ve zprávách nebo v Otázkách Václava Moravce, i když její kolegyně nemají tušení, o čem je řeč. Ale mrzelo ji třeba to, že na dovolené, kterou jim děti zaplatily, nerozuměla ani slovo a neuměla si o nic říct. Je na sebe rozzlobená, že si nechala tak utéct vzdělání. Protože nikdo jí přece nebránil, aby se učila.

„Myslím, že ani Frantovi by nevadilo, kdybych chodila do nějaké školy, třeba večerní. Sice by se divil, ale kdybych se postarala o domácnost a uvařila mu večeři, třeba by byl nakonec rád, že má chvilku klidu.“

„Jenže já to nechala plavat, vždycky jsem si našla nějakou výmluvu - že jsou děti malé, často nemocné...“

Teď ji to mrzí dvojnásob, protože podle Jitky má dnes šanci v práci jenom ten, kdo opravdu má nějaké školy. Myslí, že z nemocnice ji nikdo vyhazovat nebude, ale stejně by radši dělala něco jiného.

Dnes už se bojím

Ale aspoň za něco si Jitka blahořečí – že donutila všechny své děti, aby si udělaly aspoň střední školu. „Vidím, že se ve světě dokážou jinak pohybovat než já, přece jen je vidět, že mají nějakou úroveň. Určitě jim přidává i na sebevědomí, že něco dokázaly a umějí se o sebe postarat.“

To Jitka samozřejmě taky, ale celý život jí bylo hloupé přiznávat, že je „jenom“ uklízečka. „Rozumějte, já nemám nic proti uklízení, vždyť to sama dělám. Ale mám pocit, že jsem se na všechno vykašlala, že bych měla na to, mít lepší práci. Asi by mě to i víc bavilo. Takhle si jenom udělám, co musím, a mažu domů.“

Doma si pak Jitka pustí televizi, dívá se na seriál, navaří, uklidí a plete svetry. Měla by tedy i čas se učit, ale vlastně neví, kam by se měla přihlásit. Taky se bojí, že by si z ní dělali mladší spolužáci legraci, aby nedopadla jako ve filmu Marečku, podejte mi pero. Bojí se, že by neudělala ani žádné přijímací zkoušky.

„Dneska je všechno hrozně těžké, jak jsem se tak dívala dětem do učebnic, ze kterých se připravovaly. Takže si myslím, že nakonec stejně zůstanu tam, kde jsem, a nebudu nic měnit. Ale občas mě to hrozně mrzí a říkám si: „Holka, tos to teda pěkně po…“

Nikdy není pozdě

• Říká se, že je lepší litovat, že člověk něco udělal, než že neudělal nic. Jitka by měla přece jen zkusit začít něco studovat – i kdyby jen proto, aby po půlroce přišla na to, že ji studium nebaví.
• Příklad si může vzít třeba z textaře Michala Horáčka, který začal studovat na vysoké škole antropologii, i když sám už na vysoké mladým studentům přednášel. Anebo z našich kolegů, kteří o svém rozhodnutí vrátit se do školních škamen vyprávějí v článku Studium na středně stará kolena.
• Určitě nic nezkazí studiem cizích jazyků. Za prvé se bude cítit na dovolené lépe a za druhé si procvičí mozek. Právě cizí jazyky jsou skvělým způsobem, jak ho trénovat a bojovat proti příznakům stárnutí. Jak se postavit ke studiu jazyka v každém věku, radíme v článku Ema mele maso aneb Jak na jazyk.
• Není zaručeno, že díky studiu získá lepší zaměstnání. Ale bude se cítit lépe a ve společnosti dalších vzděláníchtivých lidí vysloveně omládne a získá respekt sama k sobě.