Jsem tolik šťastná, až se bojím to lidem říkat

Vaši rubriku Příběhy mám ráda. Pravidelně si čtu, co jiné čtenářky trápí, s čím by se nikomu nesvěřily… A také díky tomu si pořád znovu uvědomuju, jak jsem opravdu upřímně šťastná. Když vidím, co všechno se děje ostatním lidem, jak velké je tíží skutečné starosti, nebo aspoň domnělé problémy, tak si říkám: Máš to ale, holka, kliku.

Peněz máme víc, než potřebujeme

No vážně, na co bych si stěžovala? S manželem jsme dvanáct let a máme dvě děti, které jsou skvělé a zdravé a báječně se učí. Můj muž je vynikající člověk, jsem na něj hrozně pyšná. Nejenom že se o nás krásně stará a dává mi najevo lásku, ale taky je hodně úspěšný obchodník.

Nejenže si nemusím s penězi dělat starosti, ale máme jich rozhodně víc, než potřebujeme.

Nejsem zvyklá utrácet za hlouposti, dům máme krásný a hezky zařízený, takže můžeme zbytek spořit. Dokonce můžeme posílat peníze té nadaci, co má Vendula Svobodová - věřím jí, že dorazí k dětem.

Mám štěstí i v tom, že jsem zdravá a plánujeme ještě jedno miminko. Já totiž nechodím do zaměstnání, starám se jenom o rodinu, což mi nechává spoustu volného času. Mám sice hodně koníčků, ale rozhodně bych ještě nejmíň jedno dítě zvládla.

Kamarádky by mi záviděly

No a teď si představte, že tohle všechno povídám spolužačkám na třídním srazu, z nichž většina buď nemá práci, nebo se rozvádí, nebo třeba obojí. Mně je jich hrozně líto, vždycky je vyslechnu a snažím se jim poradit. Ale nevím, co bych jim mohla říct o svém životě, aby mi nezáviděly.

Možná je podezřívám zbytečně, ale už se mi taky stalo, že mi domů chodily anonymní dopisy o tom, že si manžel nakradl a že mě podvádí. Vím, jak je všechno doopravdy, takže jsem se tím nenechala rozhodit, ale určitě to musel psát někdo z nejbližšího okolí, protože tam byly věci, které znají lidé maximálně od nás z vesnice.

Takže se mi nedivte, že mám o lidech trošku horší mínění. A i kdyby mi kamarádky nezáviděly, tak by je to mohlo trápit. Víte, že by viděly obrázek něčeho ideálního, co by určitě taky chtěly mít, ale nemají.

Lidi by chtěli půjčit a tak

Možná o tom všem moc přemýšlím. Ale musím se přiznat, že to, jak se nám daří, tajíme i ve vlastní rodině. Rodiče samozřejmě všechno vědí, ale vzdálenější příbuzní ne. Mám z toho hloupý pocit. Víte, jak to je - najednou by možná všichni chtěli třeba půjčit peníze, pak by je nemohli vrátit - a to je cesta do pekel. Tím nechci říct, že bych nikomu nepůjčila, ale prostě…

Vidíte, teď jsem se do toho úplně zamotala. Tím chci říct, že se s lidmi hodně špatně mluví o tom, že se mám dobře. Nikdy nevíte, jak kdo bude reagovat. Nic z toho, co máme, nám nespadlo z nebes. A že se k sobě v rodině chováme hezky, to je přece taky naše zásluha. Mluvili jsme o tom s manželem a on ví, jak se cítím, protože to zná taky.

Dala jsem mu číst ty anonymní dopisy, které o něm chodily. Hrozně ho to zranilo, protože je to opravdu slušný člověk. Moc se rozčiloval, chtěl s nimi běžet na policii, ale to jsem mu rozmluvila. Mluvili jsme o tom tehdy celý večer, byl z toho špatný, proč jsou lidé takoví. Ale prostě asi jsou, s tím já moc nenadělám.

Takže se mi nedivte, když říkám, že moje tajná komnata je moje štěstí. Byla bych ráda, kdyby mi ho všichni přáli, ale tak to bohužel na tomhle světě nechodí…

Nedivíte se Gabriele, že nechce o svém životě mluvit. Závisti a pomluv je v dnešním světě opravdu hodně… Nebo by měla přestat být paranoidní a své štěstí tak křečovitě skrývat? Podělte se o svůj názor v komentářích pod článkem…