Růžena Čápová se narodila 10. července 1868 v Mikulově, kde žila až do šesti let. Pak se rodina kvůli otcovu povolání přestěhovala do Prahy. Tatínek byl generálním ředitelem premonstrátských panství v Mikulově a v Praze a rodina si žila docela dobře. Jenže když bylo Růžence pouhých dvanáct let, otec zemřel a paní Čápová zůstala se čtyřmi dětmi sama. Společenský sestup byl nevyhnutelný a rodina putovala ze Strahova na Malou Stranu, kde žila z vdovské penze a z úroků matčina věna. Ale Růženě chtěla maminka dopřát dobré vzdělání, proto ji poslala na Městskou vyšší dívčí školu ve Vodičkově ulici, kterou navštěvovala i třeba Ema Destinnová či Marie Pujmanová. Pak Růžena odešla dále studovat do kláštera Sacré Coeur na pražský Smíchov, kde se jí dostalo vzdělání ve francouzském jazyce.
Život mezi dvěma muži
Maminka ji chtěla brzy provdat, a přestože Růžena nejdřív vzdorovala a snažila se osamostatnit, pochopila, že žít v manželství bude jednodušší a že bude mít alespoň čas na své literární pokusy a koníčky. S budoucím manželem ji seznámil její pozdější milenec. František Xaver Šalda. Růženě věnoval básnickou sbírku Františka Xavera Svobody, která ji uchvátila natolik, že chtěla o osm let staršího úředníka Městské spořitelny okamžitě poznat. Je až neuvěřitelné, že oba muži jejího života měli obě křestní jména stejná, a to František Xaver. V manželství však Růžena zřejmě cosi postrádala, a tak jen o pouhé tři roky později propadla milostnému vztahu se Šaldou. Svoboda a Šalda byli každý z jiného těsta a právě to zřejmě Růženě nedovolilo opustit ani jednoho z nich a až do konce života tak zůstala v jakémsi milostném trojúhelníku. Svoboda byl věcný, spolehlivý a uměl se o ni skvěle postarat, Šalda byl spíš bezbranný a rozervaný, což v ní zřejmě zanechávalo pocit tajemna a přála si mít i jeho. „Můžeme se ptát, kdo zkoušel víc, zda Růžena, Šalda, nebo Svoboda, který ale zřejmě racionálně pochopil, že jej Růžena stejně neopustí, a proto se časem naučil Šaldu tolerovat coby přítele, respektive všudypřítomný přízrak jejich manželství. Vždyť Šalda s nimi někdy i cestoval a trávil část prázdnin,“ píše Martina Bittnerová v knize Spisovatelky a erós. A podle korespondence, která se zachovala, byl vztah se Šaldou zřejmě pořádně bouřlivý. Růžena ho v jedné chvíli zahrnovala láskyplnými slovíčky, pak ho vydírala nebo mu tropila scény.
Žárlivost a láska
A i když ona sama byla vdaná, Šaldovi jiné ženy, nebo snad právo na normální život s partnerkou, absolutně nedopřávala. Když už Šalda k některé vzplanul, Růžena rázně zakročila. Své o tom věděla i výtvarnice Zdenka Braunerová, které Šalda podlehl a scházel se s ní. Svobodová pořádně žárlila a v dopisech Zdenku pomlouvala. Nakonec Šalda Braunerovou pouze využíval. Po šesti letech si to uvědomila i Zdenka a z trojúhelníku, nebo možná i čtyřúhelníku, vycouvala. A i když se objevily další obdivovatelky, Svobodová jim rázně ukázala, kde je jejich místo – co nejdál od Šaldy.
Nevyrovnaná duše
Pamětníci popisují Svobodovou jako duševně nevyrovnanou ženu s nenaplněnými iluzemi. Právě proto zřejmě patří k našim citově nejkomplikovanějším autorkám. Její vnitřní zmatky jí podle Bittnerové nepřidaly ani na tělesném zdraví. Léta ji trápil zánět srdečního svalu a její trápení chorobu jen zhoršovala. Navíc jí zřejmě velice sužovalo, že neměla děti. Zvláště ji to bolelo po čtyřicítce. Pět let před smrtí, tedy v šestačtyřiceti letech, měla Svobodová zvláštní pocit, že musí poděkovat čemusi, co jí dovolilo žít, podle jejích vlastních slov to byla Věčnost. „Budu živa pět let, ještě na poděkování,“ napsala tehdy F. X. Šaldovi. „Jako by už nechtěla od druhých jen brát, ale naopak se rozdávat,“ píše se v knize Evy Uhrové České ženy známé a neznámé.
Pomocná ruka chudým
A možná právě to, že neměla děti, způsobilo, že hlavně jim se rozhodla podat pomocnou ruku. Během první světové války lidé trpěli hlady, a to hlavně ti ve městech, na vesnici se vždy něco k snědku našlo. Svobodové se svíralo její nemocné srdce, když pozorovala vyhublé děti z měst, jak se po polích shánějí po něčem k snědku. Stala se členkou výboru, který měl za úkol vyburcovat českou veřejnost k záchraně umírajících. Právě Svobodová vymyslela výstižný a jednoduchý název akce České srdce. „Jakoby kouzelným proutkem do skladu Českého srdce na Havlíčkově (Senovážném) náměstí, nedaleko sekretariátu agrární strany, začaly proudit bedny a pytle s bramborami, moukou, kroupami, chlebem, ovocem, medem, králíky, slaninou a dalšími lahůdkami, které pražské děti ani neznaly. Docházely vagony uhlí, přijížděly povozy se dřevem a mlékem,“ píše Uhrová. České srdce dělalo různé akce na podporu hladovějících – od sbírek přes výstavy po Karlem Hašlerem narychlo složenou písničku České srdce. Noty s podpisem umělce se prodávaly po koruně a dvaceti haléřích. Navíc existovaly vývařovny, do kterých si chudí na legitku chudinské komise mohli dojít na jídlo. A Růžena dělala všechno možné pro to, aby ti, kteří neměli co na zub, netrpěli. Právě ona vymyslela projekt, v rámci kterého jezdily pražské děti na venkov do rodin, které se o ně staraly. Jenže každému se nezavděčíš. Později komunistky Svobodovou kritizovaly za to, že na venkov posílala rodinám levnou pracovní sílu. Děti se totiž, stejně jako vlastní děti venkovských rodičů, zapojovaly do údržby hospodářství. Přestože Svobodová neměla vlastní děti, promítaly se i do jejího díla ovlivněného impresionismem. Hlavním hrdinou jejích knih jsou právě ženy nebo děti. Růžena prostřednictvím Českého srdce pomohla stovkám dětí. A paradoxně právě její srdce dosluhovalo. Pět let na poděkování uplynulo začátkem roku 1920. Prvního ledna zemřela Svobodová na obrnu srdce. Její hrob najdeme na pražském Slavíně na Vyšehradě.