„My jsme byli odjakživa sportovní rodina. Jezdili jsme na lyže, na kola, surfovat, pod stan. Takhle už to měli naši rodiče i prarodiče a my jen pokračujeme v tradici," vysvětluje Kateřina Vosková. Když se odmalinka vozíte v sajdkáře po boku kultovního Harleye a z motorky vás rodiče přesouvají tu na kolo, tu pod stan, tu na sněžná prkýnka, je jasné, že sport a pohyb venku vůbec se vám zadře pod kůži. Takhle kdysi nastartovali sportovního ducha ve svých potomcích dědečkové Kateřiny, kamarádi z války a nadšení motorkáři. „Samozřejmě ve srovnání s dneškem panovaly úplně jiné podmínky, i v tom, co jsme zažívali jako děti my a jak to mají nastavené moje dcera a syn,“ říká Kateřina. „Naši razili teorii nedělat nic profesionálně, vedli nás ke sportu proto, abychom uměli kopnout do balonu, chytit ho, udělat kotrmelec. Dnes jim je už přes šedesát, ale rozhodně nedůchodcují, spíš naopak. Co jsme s bratrem odešli z domu, vyrážejí snad ještě častěji. Hodně ale jezdíme společně. Když na dovolenou, tak vždycky s kolem. Poslední dobou vítězí většinou Chorvatsko, i když letos jsme kvůli vedrům zvolili Rakousko. Kempování je naše vášeň. Děti jsou non stop venku, nemusíte nic řešit, ani oblečení. Vezmete si jedny kraťasy, jste v přírodě, na čerstvém vzduchu, daleko od všeho spěchu a stresu. Jedinkrát jsme byli v hotelu v Egyptě a nikdy víc.“
Ragby mě chytlo
V dnešní době je to bezpochyby složitější než za dob našich prarodičů. Přesto – anebo právě proto – je sport spojovatel napříč generacemi. Manžel Kateřiny chodí každý týden hrát se synem házenou, teď začali i bruslit, a přidal se i děda. „Když se vrháte do situací, kde se nebojíte, že se ztrapníte, získáte u těch mladších mnohdy bez práce body navíc, děti to ocení,“ směje se Kateřina. Sama hraje ragby, což není typický sport pro ženy před čtyřicítkou. „Hrávala jsem házenou, pak přišly děti, a už jsem se k tomu nevrátila. Ženské ve věku 30 až 40 let si na rozdíl od chlapů nejdou jen tak někam zahrát. Ale my jsme si s kamarádkou říkaly, že nám to chybí. A tak jsme v pětatřiceti začaly hrát ragby. Snažím se dětem ukázat, že i v mém věku se dá něco dělat. Letos jsme dokonce vyhrály mistra ligy. Takže snad mohou být i trochu pyšné. Všechno jde, když se chce!“ Rekreační sport je podle Kateřiny na rodičích. I když uznává, že je to drahé. „Týden na lyžích stojí v Čechách snad víc než venku, takže my tady u nás jezdíme na běžky a na sjezdovky do Alp.“
Nic se nemá přehánět
Sport je v centru dění, ale na druhou stranu se Kateřina drží hesla svých rodičů – nepropadnout mu příliš. Jenže u syna se to prý malinko zvrtlo. „Dal se na hokej a ten se nedá dělat jinak než naplno. Celkově mám vůbec pocit, že dnes nejde sportovat jen tak pro radost, snad leda v Sokole. Všude tlačí na výkon, aniž by se přitom bral ohled na fyzický i psychický vývoj dětí. Chce se po nich, aby byly nejlepší teď hned, ale ony mají každé svůj rytmus.“ I proto si Kateřina otevřela s kamarádkou v Kunraticích u Prahy sportovní klub, kde chtějí dát dětem možnost sportovat, aniž by je kdo nutil do soupeření. Stěžejní náplní je plavání, ale v miniškole sportu si během roku vyzkouší různé cvičební bloky a na závěr dorazí i nějaká hvězda z té které sportovní oblasti. Zatím je to jen koníček, ale Kateřina doufá, že by ji nová aktivita mohla v budoucnu i živit. „Každý nemá ostré lokty, někoho sport baví, ale nechce soutěžit. Jenže možností, kam dát děti, aby se jen hýbaly a spíš si hrály, je minimum. I tělocvik ve škole je problém. Sice se plánuje přidat jednu hodinu, ale ono jde hlavně o to, umět předat dětem nadšení.“