Jak jste se k islámu vlastně dostala?
Žila jsem mezi muslimy od malička. Maminka byla Češka, tatínek Syřan. A když jsem byla malá, tak jsme chvíli žili v Alžíru a v Sýrii. Chodila jsem tam několik let do školy. Ačkoliv táta byl pravoslavný křesťan, mezi našimi přáteli byla řada muslimů. A byli fajn.
Střední školu jste ale vystudovala v Čechách.
Naši se rozvedli a my jsme se vrátili s mamkou do Brna. Tam jsem šla na střední školu a pak, když jsem se nedostala na vysokou, jsem si našla práci. V roce 2004 se mi narodila dcera, její táta s námi nezůstal, rozešli jsme se. Ale já jsme věděla, že péči o ni zvládnu i sama.
V té době jste se začala aktivněji zajímat o islám?
Chodila jsem do brněnské mešity na kurzy arabštiny, abych ji úplně nezapomněla. A když jsem se pak stala matkou samoživitelkou, což pro mě bylo bolestné období, začal ve mě sílit pocit vykořeněnosti. Zase jsem byla jiná – společnost mi neustále nějakým způsobem připomínala, že jsem sama s dítětem a že to není úplně v pořádku. A tak, když mi přátelé v mešitě začali říkat, zda bych se nechtěla stát muslimkou, že v islámu si každá žena najde muže, podlehla jsem.
Věděla jste, do čeho jdete, studovala jste islám?
V mešitě mi řekli, ať konvertuji hned, že to nemusím znát, že se to postupně vše doučím. Co kdyby mě prý zajelo auto a já zemřela jako nemuslimka. Ale ptala jsem se například na to, jak je to s kamenováním nebo uřezáváním končetin za krádeže... Bylo mi řečeno, že se to už nepraktikuje.
Jak jste se stala muslimkou? Musíte projít třeba křtem v mešitě?
Vůbec ne. Mešita je spíše centrem setkávání se s ostatními. Pro muslima to není zásadní místo, ten se může modlit všude, kde svítí slunce. Slunce to místo očistí. A ženy se mají nejlépe modlit vedle své postele. Takže stačilo, že jsem odříkala šahádu, tedy vyznání víry, takovou krátkou modlitbu, před dvěma kamarádkami, a tím jsem se stala muslimkou. Tím se mi smazaly všechny dosavadní hříchy a já začala žít s čistým listem. A hned se to rozkřiklo: „Kluci, je tu nová muslimka, tak kdo se chce ženit?“
Vdala jste se, ale až později. Jaké byly začátky s vírou?
Přišly holky a předaly mi korán, šátek, kobereček na modlení. A rázem jsem měla nové kamarádky. Zvaly mě na kafe, na čaj, modlily jsme se spolu, chodily v sobotu do mešity. Začala jsem si číst korán a učit se život a výroky proroka Mohameda. Byla jsem ambiciózní a aktivní, učila jsem v mešitě cizinky česky, hrála jsem tam divadlo a přijímala vše nové. Za pár týdnů už jsem začala nosit tuniku a šátek.
O rok později jste poznala svého nastávajícího.
Známá Pákistánka mi řekla, že její manžel má kamaráda, který by se rád oženil. A říkala, že jsem zbožná, praktikující, to on také, a že přece pro každou muslimku je zbožný a praktikující muž ideálním manželem. Potkali jsme se v Praze. Na první rande, jestli se tomu tak dá říkat, jsem šla s kamarádkou. Stál tam vousatý Ind, který nebyl nějak přehnaně sympatický, ale v islámu to láska být nemusí. Není důležitá, třeba přijde později. Na druhém setkání už jsme domlouvali detaily, kde budeme bydlet a jaké bude věno. To šlo rychle... Měsíc na to, co jsme se poprvé viděli, jsme se vzali. Chtěla jsem svatbu v mešitě, ale říkali, že manželství uzavřená tam, končí v 70 procentech rozvodem. Tak jsme svatbu s přáteli zvládli ve vedlejším domě. Udělali jsme nějaké pohoštění, sepsala se manželská smlouva a bylo to. Podle našeho českého práva jsem ale naštěstí vdaná nebyla. I když pro věřícího je náboženský akt důležitější.
Podepisovala jste smlouvu? O čem?
Je to manželská smlouva, kde si žena napíše vlastně všechno, co po svém choti chce. Jediné, co nesmí, je dožadovat se toho, aby byla jeho jedinou ženou. Já jsem si napsala o prsten a pak o možnost jezdit domů v případě, že bychom žili mimo Českou republiku.
Manželství netrvalo dlouho.
Přestěhovala jsem se s dcerou do Prahy, do 2+kk, a hned první noc jsem zjistila, že tam nebydlíme sami. Byl tam ještě spolubydlící. Takže se můj život začal odehrávat v jedné malé místnosti. A to bylo peklo. Mizela jsem tedy každý den do mešity, a tím víc jsem pronikala do islámu. S manželem to neklapalo. Po pár dnech společného soužití po mně hodil pánvičku, protože jsem špatně uvařila indické jídlo. A pak letěla i žehlička. Nakonec jsem od něj utekla zpátky do Brna s tím, že se chci rozvést. Řekli, ať jsem trpělivá a vydržím alespoň rok, že se to poddá, ale nakonec mě rozvedli. Vrátila jsem mu prstýnek a stvrdila podpisem, že po něm nebudu nikdy nic chtít.
Nebyl to ale rozvod, co vás od islámu odvrátilo.
To vůbec ne. Ale po rozvodu za mnou začala chodit spousta holek, které si tiše stěžovaly, že je jejich muži také různě trápí a bijí. Veřejně by to ale nikdy neřekly, protože to, co se odehrává za zavřenými dveřmi, se nesmí nikde vykládat. Je větší hřích o tom hovořit než to trpět. Mě to vrhlo do studia postavení žen v islámu. A zjistila jsem, že to není problém Arabů, že by byli nějací vadní, ale že je to problém islámu, který dává mužům možnost se takto k ženám chovat.
V roce 2010 jste z mešity odešla a už se tam nevrátila.
V islámu jde o komplex jednání, chování, právních úkonů, které musí muslim dodržovat. Toho hezkého je v něm poskrovnu, zatímco doporučení, která jsou v rozporu s listinou základních práv a svobod, je tam dost. Vlastně v té víře cítíte neustálý strach, zda jste něco neudělali špatně. Postupně jsem do mešity přestala chodit. A pak jsem sundala i šátek a tuniku.
Říkáte, že to bylo hodně těžké.
Hodně. Cítila jsem se jako nahá. Říká se totiž, že když je vám pod hidžábem, tedy pod tím oděvem, horko a chcete si ho sundat, že už vás ošlehávají plameny pekelné. Měla jsem strach, že se něco stane. A představte si, že druhý den, co jsem oděv odložila, dostala dcera zánět středního ucha. Hned jsem si to s tím dala do souvislosti. Nakonec jsem to ale dokázala. A dokázala jsem se i vyrovnat s množstvím ošklivých anonymů, které mi začaly chodit. Byly to výhružky, esemesky s tím, že je moje vina, že mi maminka umírá na rakovinu. Byly tam i zprávy, že vědí, kam moje dcera chodí do školky a jestli se o ni nebojím...
Raději jste se přestěhovala.
Přesně tak. Mám v Českých Budějovicích kamarády, mimo jiné činné v iniciativě „Islám v ČR nechceme“, kam občas také něco napíšu. Tak jsem si vybrala je. Jsme tu už přes dva roky, žijeme s dcerou normální život a jsme spokojené. Udělala jsem chybu, ale byla to zkušenost a poučila jsem se z ní. Teď se právě formou různých projektů snažím ukázat, že největší obětí islámu jsou muslimové sami.