Příběh ze života: Štěstí na dvou kolech

Příběhy 14. května 2017

Od šesti let trpí svalovou dystrofií a dnes hýbe jen pár prsty a hlavou. Přesto se neustále usmívá a šíří kolem sebe pozitivní energii. Jitka Kačírková (44) si užívá každý den, a když se jí zeptáte, jak se má, odpoví jedním slovem – dobře.

Půvabná tmavovláska Jitka by mohla být příkladem pro každého, kdo si stěžuje na malichernosti a dělá z komára velblouda. Osud se s ní nemazlil, ale to jí nebrání v tom, aby měla každý den dobrou náladu a radovala se z maličkostí. „Asi to tak mělo být a já jsem to tak přijala,“ vysvětluje svůj postoj k životu. Na elektrickém vozíku se pohybuje s takovou samozřejmostí, s jakou my chodíme, a odmítá jakékoliv úlevy.

Narodila se v Tachově a jako malá holka se rozvíjela stejně jako ostatní děti. „Běhala jsem kolem baráku, hrála si na pískovišti, chodila do kroužků, na rytmiku. Prostě jsem byla normální zdravé dítě,“ vzpomíná. První příznaky onemocnění svalovou dystrofií se objevily, když bylo Jitce šest let. „Nedokázala jsem se zvednout ze sedu bez opírání rukou o kolena. V osmi letech jsem začala chodit po špičkách, prohýbat se v zádech a těžko udržovat rovnováhu.“ Tehdy už bylo Jitčiným rodičům jasné, že jejich dcera skončí, stejně jako starší bratr, na invalidním vozíku.

Spolužáci mi pomáhali

„Ani v jednom těhotenství jsem neměla žádné problémy, v příbuzenstvu, ani v předešlých generacích se nikdy obdobné onemocnění nevyskytlo, netušila jsem tedy, že obě naše děti po mně a Jitka i po tátovi zdědí chybu jednoho genu, který způsobuje, že tělo produkuje málo nebo žádný dystrofin, a tím svaly postupně chřadnou,“ vysvětluje Jitčina maminka Věra. Jitčin o tři roky starší bratr Mirek se od druhé třídy bez vozíku neobešel, ona na něj usedla o pět let později. „Snažila jsem se chodit co nejdéle,“ vypráví. Díky své houževnatosti se
 tak začlenila mezi ostatní zdravé děti. „Maminka sehnala místo sekretářky na základce, byla mi nablízku, a já tak mohla chodit do normální školy. Pan školník mi udělal dřevěný nájezd na schody, kamarádi mi pomáhali oblékat bundu, nosili mi z jídelny oběd do třídy. Všechno fungovalo velmi dobře,“ směje se. A vystudovala i gymnázium. „Nechtěla jsem žádné úlevy, chtěla jsem být jako každý jiný student.“ Dostala se i na vysokou pedagogickou školu v Plzni. Měla individuální plán, dva studenti jí přepisovali přednášky a posílali jí je poštou. Nemoc se ale zhoršovala, Jitka se cítila stále víc unavenější, a tak ve třetím semestru nakonec se studiem sama skončila.

Učitelka na gymnáziu

Odmalička se Jitka učila anglicky, jejím snem bylo studovat tlumočnictví. Poté, co odešla
 z vysoké školy, si udělala Cambridgeskou jazykovou zkoušku, aby se mohla oblíbeným jazykem živit. V roce 1993 jí zavolali z gymnázia, na kterém předtím studovala, a nabídli jí místo angličtinářky. „Nejdřív mě to šokovalo, byla jsem stydlivá a tichá. Kdybych to ale nezkusila, vyčítala bych si to,“ vzpomíná a dodává: „Paní ředitelka mě na první hodinu přivezla před třídu a nechala mě tam. A já najednou bezprostředně mluvila se studenty, nebyla jsem nervózní. Studenti mě skvěle přijali a já jsem měla pocit, že jsem platná.“ Na gymnáziu Jitka učila tři dny v týdnu devět let. „ Ráno jsem tam přijela, čekala na mě hospodářka, sundala mi bundu, ofotila mi materiály, které jsem potřebovala na výuku.“

Láska přes internet

První dětské lásky prožila v lázních, kam jezdila společně se svým bratrem. Další poznala ve druhém ročníku na gymnáziu. Ve 23 letech potkala v nemocnici na rehabilitaci muže, do kterého se zamilovala. Prožila s ním i to, co okusily jiné dívky mnohem dřív – třeba návštěvu diskotéky, kam sama nemohla. Ve společné domácnosti žili rok. Jejich postoje k životu a k odpovědnosti se ale značně rozcházely. „Přestěhovala jsem se k mámě.“ Vztahu ale Jitka nikdy nelitovala. „I když soužití nebylo úplně lehké, byly věci, kterých jsem si u něho vážila. Byla to pro mě dobrá životní zkušenost.“

Tachov Jitce nikdy k srdci nepřirostl. Vždycky ji lákala metropole. Věděla, že kromě přátel, které tu měla, nabízí i víc možností včetně lékařské péče. Navíc přes internet poznala nového přítele, který v hlavním městě bydlel. „Rozhodnutí tedy bylo více méně jasné. Přestěhujeme se do Prahy.“ Zpočátku měla Jitka strach, že se v metropoli neuživí. Dnes je jasné, že zbytečný. „Pro fotografické studio zajišťuji prodej fotek mezinárodním fotobankám. Nejenže mě to baví, ale mohu využít i znalosti angličtiny.“

Angličtina přes Skype

To není ale jediná práce, kterou Jitka dělá. Učí také přes Skype angličtinu a dělá korektury 
pro časopis. „Při práci na počítači používám klávesnici na obrazovce a trackball (vstupní počítačové zařízení podobné „myši“), který mohu ovládat jen prsty.“ Optimismus do života Jitce nevzal ani radikální zákrok – tracheotomie, který musela podstoupit před sedmi lety. Začaly jí totiž stále více ochabovat mezižeberní svaly, v noci přestávala dýchat, probouzela se neodpočatá, ztrácela chuť k jídlu, byla apatická. „Hned po operaci mi bylo jasné, jak se mi ohromně ulevilo, a už druhý den jsem vnímala svět zase v pestrých barvách.“ Aby nemusela jen šeptat, pořídila si speciální kanylu, která mluvení umožní. „Tak dlouho jsem to hledala na internetu, až jsem to našla,“ směje se. Bez pomoci maminky by se neobešla, ale obě berou celou situaci s nadhledem. Obě se něčeho vzdávají a něco od sebe přijímají. „Mamka zvládne všechno, jsme taková sehraná dvojka. I když mám své postižení, mám v životě štěstí. V prvním případě na rodinu, ale i na to, že jsem mohla chodit do běžné školy, mohu pracovat. Nestěžuji si. Odjakživa jsem měla vnitřní pocit, že mě má "něco" rádo. Dnes vím, že je to milující síla – Bůh. Díky němu mohu vnímat krásu, smysluplnost i plnohodnotnost života, byť z invalidního vozíku. Myslím, že žiju možná šťastněji než mnozí zdraví lidé.“