Honza (31) a Petra (32) se z Jablonce nad Nisou vydali na Yukon Arctic Ultra. Jeden z nejextrémnějších ultramaratonů na světě. Je to závod zimní divočinou Yukonu, drsnou, ale nádhernou přírodou, kde vládnou vlci, krutá zima a společníkem je samota. Jde o nonstop závod, kdy si každý účastník táhne věci k přežití na saních. Petra se vydala na trať 160 kilometrů, startovala spolu s Honzou. „Plán byl ji v cíli, na sto šedesátém kilometru, obejmout a políbit a pak se vydat dál dokončit svoji trať dlouhou 750 kilometrů,“ líčí Honza. Nebudem vás napínat, závod se jim dokončit nepodařilo. Ale i tak si partnera vybrali dobře: stále jsou manželé.
Kolik lidí závod dokončilo?
H: Závod je to opravdu extrémní, takže účastníků není moc a dokončí ho málokdo. Na trať 160 kilometrů startovalo jednadvacet lidí, na 500 kilometrů šestadvacet a dokončili tři, a na 750 kilometrů startovalo jednatřicet lidí a dokončilo deset. Ta nejdelší trasa vede z městečka Whitehorse na sever do Dawson city.
Na něco takového musí být hodně tvrdý trénink.
H: Vytrvalý, dlouhý, pomalý a občas v nepříjemných podmínkách. Není vlastně potřeba až tak náročná fyzická příprava, nejdůležitější je psychika, a ta se trénuje hůř.
Co jste na těch saních táhli?
H: Všechno potřebné k přežití v divočině. Z povinných věcí třeba spacák do extrémních teplot, karimatku, vařič, lavinovou lopatku, pilku, lékárničku, bivakovací vak, jídlo na dva dny, píšťalku. Z nepovinných teplé péřové oblečení, dvoje boty, hřející polštářky na prsty, návleky přes boty nebo sněžnice.
Proč jste do cíle nedošli?
H: Protože Yukon ještě nechtěl, abychom se do cíle dostali. Zastavily nás zdravotní problémy, Petru kyčle a já zánět achilovek.
Neměli jste třeba omrzliny?
H: To ano, oba dva, lehké omrzliny na prstech a Petra i na stehně, které si přivodila během evakuace na skútru, ale nic vážného. Ta zranění kyčle a achilovky sice trvají doteď, ale jsou to pořád maličkosti oproti obrovským zážitkům, které jsme si přivezli.
Když tohle byly líbánky, představuju si, že jste se seznámili nejmíň na Everestu.
H: Kdepak, to bylo před dvěma lety za naprosto neextrémních okolností, za sluníčka, v teple na Máchově jezeře během triatlonového závodu, vlastně spíš večer na after party.
A žádost o ruku?
H: My jsme hodně velcí pohodáři, takže žádost o ruku probíhala v klidu v přírodě na pěkných vyhlídkách, a svatba byla zase pohodová na Mácháči, pro pár lidí, na pláži a naboso.
Kdo z vás má vlastně ty bláznivé nápady jako Yukon? Kdo je větší cvok?
H: Nejdřív jsem netradiční dobrodružství vymýšlel já, a když pak Petra poznala, že největším bohatstvím jsou zážitky, tak se přidala a často vymýšlí ještě šílenější nápady.
P: Větší magor je asi Honza.
H: Petra ochotně všechno sdílí, tak těžko říct... Řekněme, že magoři jsme oba, každý za jiných okolností.
Mohli byste mít méně akčního partnera?
H: My bychom už jiného partnera než jeden druhého mít nemohli. Ale vztah obecně nezáleží na tom, co jeden či druhý dělá, ale jakou mají lidé pro sebe vzájemnou toleranci a pochopení.
Říkali jste, že při extrémních zážitcích se lidé dobře poznají.
H: Ukážou se všechny jejich vlastnosti, ty špatné i ty dobré. Yukon byl hodně emotivní. Vážně, pokud teprve přemítáte o partnerovi, vyrazte s ním někam do složitých podmínek. Pak si budete jisti tím, co je zač. Všechno, co tam poznáte, je důležité pro běžný život, a ten se navíc významně zjednoduší.
Proč se vlastně necháváte omrznout a uštvat?
H: Na to se těžko odpovídá... Každý, kdo něco podobného vyzkoušel, se na takových zážitcích stane svým způsobem závislý. Přináší nám to vzrušení a dobrodružství, je to jako droga, a jakmile pak spadnete do stereotypu všedního dne a běžného zaměstnání, přijdou abstinenční příznaky. A pak musíte za zážitky znova.
P: Někomu stačí procházka na horách, někdo ty hory musí zdolávat a někdo musí za polární kruh, to je jedno, pocit je stejný. Ale máme i jiné koníčky, Honza hraje na několik nástrojů a v kapele, oba dva děláme triatlon a hodně nás oba baví kultura.
Jaká je odměna za omrzliny?
H: Nejkrásnější je okamžik v čisté přírodě, kdy se stáváte její součástí a neřešíte nic jiného než jídlo, spánek a pohyb. Je to takový animální pocit, protože v každém z nás dříme zvíře, jen ho probudit.
Co až přijdou děti, budete takhle dobrodružně pokračovat?
H: Plánujeme aktivní a dobrodružný život i s dětmi, až je budeme mít. I naši kamarádi s dětmi pokračují v extrémních aktivitách, třeba že ne extrémně nebezpečných, ale pokračují. A čím jsou starší, tím víc.
P: Věk je jen výmysl lidstva, je jen na nás, kdy se rozhodneme být staří.