Co si pamatuji, byl sport vždycky mým koníčkem. Možná i proto se ze mě stala osobní fitness trenérka,“ říká Jitka, která se o své tělo celý život zajímala a snažila se žít zdravým životním stylem. Když jí bylo 38 let, objevila se na jejím dekoltu nesvědivá vyrážka, která se postupně rozšiřovala po celém těle. Při své profesi byla denně ve styku s lidmi a vcelku logicky měla obavy, aby je náhodou nenakazila, proto se vydala k dermatologovi. „Řekl mi, že to vypadá na kožní chřipku a předepsal mi zinkovou mast.“ Mastička ale nezabrala a Jitčin stav se začal zhoršovat. „Byla jsem stále unavenější. V průběhu asi 14 dnů jsem dostala chřipku a hned nato angínu. To už jsem byla ve stavu, kdy jsem neměla téměř síly vstát z postele. Věděla jsem, že je něco špatně, jen jsem netušila, jak moc je to vážné. Můj obvodní lékař mi odebral krev a poslal ji na komplexní rozbor.“
Okamžitá hospitalizace
Jakmile obdržel praktický lékař výsledky, začaly se dít věci. Poslal Jitku na interní hematologickou kliniku, kde byla hospitalizována. „Ještě ten samý den začal neuvěřitelný kolotoč. Zavedli mi infuzi, napojili mě na přístroje a dělali různá vyšetření. Nakonec mi řekli, že mám akutní monoblastickou a monocytickou leukemii, která je rychlá a agresivní, čili rakovinu krve,“ vzpomíná Jitka. „Když jsem to uslyšela, tak jsem si pomyslela, že půjdu za tatínkem, který mi nedávno zemřel. Lékaři ale mě i moji rodinu neustále utvrzovali v tom, že vše bude v pořádku, protože mám skvělou fyzickou kondici. Jenže jedinou šancí na uzdravení byla transplantace kostní dřeně. A to znamenalo hledání dárce.“ Velkou oporou v té době byla pro Jitku rodina a přátelé. „Díky nim jsem to celé lépe zvládala. Dodávali mi síly a snažili se mě udržet v optimistické náladě. Když se kamarádi a kolegové z fitka dozvěděli, že budu potřebovat novou kostní dřeň, hned se přihlásili do Českého národního registru dárců kostní dřeně. Musela jim tehdy skokově vyskočit statistika nových dárců, protože jich jen kvůli mně přišlo 84. Kromě toho mi také finančně hodně vypomohli, za což jsem jim nesmírně vděčná.“
Čekání na dřeň
Kromě kamarádů se dárkyní chtěla stát i Jitčina sestra Irena. „Bohužel měla shodných pouze pět transplantačních znaků. Pro úspěšnou transplantaci jich je třeba alespoň osm z deseti. Obě jsme z toho byly smutné, ale nedalo se nic dělat, jenom čekat.“ Lékaři ve spolupráci s registrem dárců kostní dřeně začali usilovně hledat vhodného dárce. Jitka mezitím dostávala chemoterapie a měla přísnou karanténu. „Po první dávce mi během čtrnácti dní začaly padat vlasy, tak jsem si oholila hlavu. Více mě však trápily infekce v puse, kvůli které jsem nemohla jíst ani pořádně mluvit. Lékaři mě stále vyšetřovali, což nebylo nic příjemného. Přátelé a rodina za mnou mohli na návštěvu pouze s rouškou a po důkladné dezinfekci rukou.“
Nejkrásnější dárek
V nemocnici oslavila Jitka i své 39. narozeniny. „Týden nato jsem od lékařů vyslechla tu nejkrásnější větu, která zněla: Máme pro vás vhodného dárce. Dotyčný má shodných všech deset znaků a jedná se o muže z Německa.“ Samotná transplantace proběhla 25. července 2013. „Tři týdny před transplantací jsem musela být v naprosté izolaci. Aby byl štěp úspěšně přichycen, bylo nezbytné zničit můj imunitní systém," vysvětluje Jitka. „Zákrok sám o sobě nebyl nijak drastický. Dostala jsme na dvě hodiny kapačku." Další dva týdny její tělo bojovalo s novou kostní dření. „Když se mi konečně začaly tvořit krvinky a jejich počet se zvětšoval, spadl mi kámen ze srdce." Po několika týdnech od transplantace kostní dřeně byla Jitka konečně propuštěna domů. „Z nemocnice si mě ale sestra odvážela na vozíku. Byla jsem slabá jako moucha a nohy by mě neudržely. Doma jsem hlavně spala, odpočívala a pomalu se dávala dohromady. Každý týden jsem také musela na kontrolu krve, kostní dřeně a do poradny. Postupem času se interval mezi kontrolami prodlužoval – teď už na ně docházím jen jednou za šest týdnů.“ Jitka nad nemocí vyhrála, ale zapomenout na ni nechce. Chystá se rozjet vlastní projekt, který by pomáhal pacientům, kteří procházejí stejným peklem jako ona.