Koncem padesátých let se na naší filmové scéně objevilo hned několik krásných a talentovaných hereček, které si byly typově podobné. Kromě Miriam ještě Marie Tomášová, Valentina Thielová a nejmladší z nich Jana Brejchová. Právě ta je zanedlouho všechny zastínila – alespoň co se týče filmu. Miriam navíc v roce 1957 v rozletu zastavil virus infekční dětské obrny. Tehdy u nás proběhla její poslední velká epidemie. Kvůli ní musela odmítnout roli těhotné Lídy Sejkové v prvotině Jaroslava Balíka Bomba, ale i titulní roli princezny Lady v dnes již legendární pohádce Princezna se zlatou hvězdou na čele. Jako by jí tak osud naznačil, že pohodlný život princezny ji rozhodně nečeká...
Zachránila ji jóga
Když jí během léčebného pobytu v Janských Lázních hrozilo vzhledem k částečnému ochrnutí dýchacích svalů, že se udusí, vzpomněla si na tatínkovy knížky o józe a jogínském dýchání a sama si naordinovala účinnou rehabilitaci. Její otec Rudolf Hynek byl významný zubní lékař, jenž provozoval svou praxi v domě na Královských Vinohradech, který zakoupil pro rodinu. Miriam byla jeho jediným pozdním dítětem, a tak se v ní doslova viděl. Měl za sebou bouřlivé mládí, které strávil cestováním po světě (dodnes prý ve sklepě vinohradského činžáku leží jeho kufr s africkými maskami). Miriam odmalička ráda kreslila a recitovala, navštěvovala hodiny zpěvu i baletu a studovala na vybraných dívčích školách. První herecké krůčky si vyzkoušela v amatérském divadle Máj, které působilo hned v sousedství. Přihlásila se na DAMU, ale nevzali ji. Další přihlášku si zřejmě pod vlivem svého nápadníka – filozofa – podala na filozofickou fakultu a tam ji přijali. Ještě to stihla oznámit tatínkovi, který si přál, aby dcera studovala. Noc nato zemřel na záchvat mrtvice.
Rande u Jungmanna
Během studií na filozofii vystupovala jako konferenciérka a recitátorka Vysokoškolského uměleckého souboru a po roce si přijímačky na DAMU zopakovala. Tentokrát se už na studia vysněného herectví dostala. Ocitla se v ročníku s o něco mladšími kolegy Janem Třískou, Libuší Švormovou či Janem Kačerem. Ten ještě po letech vzpomínal, jak spolu kroužili v divokém tanci až do pádu opony v prvním školním divadelním opusu Lebce Nazima Hikmeta. Jako následek obrny jí zůstala doživotně postižená noha, ale svůj handicap uměla dobře maskovat. Nemoc však způsobila, že se uzavřela poněkud víc do sebe a do svého vnitřního světa jen tak každého nepouštěla. K osudovému setkání s režisérem Evženem Sokolovským došlo v Komorním divadle, kam Miriam hned po škole nastoupila do angažmá. Sokolovský ji poznal v roce 1960 během zkoušek inscenace Vratislava Blažka Příliš štědrý večer a bláznivě se do ní zamiloval. První rande s ní měl u pomníku národního buditele Josefa Jungmanna a Miriam později svou dceru varovala: „Nikdy si nedávej rande u Jungmanna.“ Pro Miriam se Sokolovský stal v podstatě doživotní láskou, zatímco pro něj byla v pořadí třetí manželkou a nikoli poslední ženou, která ho okouzlila.
Nadívaná holoubata
Čím Evžen Sokolovský získával ženy, napadá člověka, když si vybaví jeho vzhled. Fyzické nedostatky zřejmě nahrazovalo obrovské charisma. Dokázal skvěle bavit a fabulovat, měl originální vidění světa, velké umělecké ambice. To vše na Miriam působilo tak silně, že pro tohoto muže opustila Městská divadla pražská, své skvělé kolegy Vosku, Beneše, Kačírkovou a odešla do Brna, kde měl Sokolovský práci. Miriam nastoupila do Mahenovy činohry, kde ji čekalo mnoho pěkných rolí, a zároveň se snažila vykonávat manželské povinnosti. Už tehdy si prošla s Evženem zatěžkávací zkouškou. Po vážné autonehodě na křižovatce u Devíti křížů měl poškozenou lebku, museli mu operovat slezinu... Dcera Markéta, které v té době byly asi dva roky, narodila se v roce 1962, se domnívá, že především zásluhou maminky to otec všechno přežil. Lékaři v brněnské nemocnici udělali, co mohli, ale pacient přesto tehdy ztratil vůli k životu a upadal do depresí. Miriam mu denně nosila kastrůlky s jídly, která odmítal, až jednoho dne přinesla nadívaná holoubata. Upečenou pochoutku přinesla a jako vždy ji manžel odmítl jíst. Pacient na vedlejší posteli ale na holoubátka dostal chuť, a tak mu je Miriam nabídla. V ten okamžik to v Evženovi probudilo ztracenou bojovnost. Nejdřív se mu nelíbilo, že mu ten člověk kouká po manželce, a nakonec na božskou krmi dostal chuť.
Milenka s nejkrásnějšíma očima
Do očí Evy Jakoubkové se v sedmdesátých letech zadívalo mnoho mužů. Velkou vášní pro ni vzplanul právě Evžen Sokolovský. Zatímco Miriam stárla a se svým příslovečným nadhledem a smyslem pro humor přijímala role sekretářek, vrátných a jiných drobných figur, u nichž nezáleželo na vzhledu, Eva byla na svém vrcholu. Ještě než se Miriam s Evženem rozvedla, postarala se mu o garsonku v Bohnicích, kam se pak uchyloval do konce života. S Evou v ní žil dohromady, další milenky se tam už jen střídaly. Vztah mezi režisérem a krásnou herečkou byl velmi divoký, byli zcela protikladní, vůbec se k sobě nehodili a vzájemně se dokázali málem uškrtit. Sokolovský svou hvězdu obsazoval do televizních seriálů, neboť se mezitím stal zaměstnancem televize a režisérem mnoha prorežimních seriálů. To mu později bylo vyčítáno a on sám dobře věděl, že uhnul ze své cesty avantgardního umělce k průměrným a poplatným dílům, která mu ovšem přinášela docela jiné peníze než divadlo. I svou bývalou ženu do seriálů obsazoval – činil tak namísto placení alimentů. Ke konci života pak velkorysá Miriam přijala svého bývalého partnera, již nemocného a zlomeného, zpátky a postarala se o něj až do jeho smrti.