Všechno to začalo v červnu roku 1967. Bylo mi krásných sedmnáct let a byla jsem se svojí třídou ze střední školy na výletě pod stany. Kousek od nás měli soustředění vojáci, kteří hráli fotbal za Duklu. Jak to mohlo dopadnout, když se setká hromada mladých kluků s hromadou holek? Pozvali nás večer k táboráku a tam jsem poprvé Romana uviděla. Nejdřív ale vlastně uviděl on mě. Najednou jsem cítila, jak mě propaluje něčí pohled, našla jsem jeho uhrančivé oči a jen kývla na otázku, jestli si ke mně může přisednout. A potom jsme vedle sebe u toho ohně seděli až do rána, drželi se za ruce a povídali si. Byl úplně jiný než ostatní kluci, velmi milý, zábavný a romantický. Prostě moje krevní skupina. Byla to jednoznačně ta pověstná láska na první pohled. Veliká a neskutečná, druhý den jsem byla jako vyměněná. Z výletu jsem se sice musela vrátit domů, ale několikrát týdně mi od něj chodily dopisy plné romantických vyznání a krásných veršů.
V následujícím roce jsme se setkávali spolu tak často, jak jenom mu to dovolovaly vojenské povinnosti. Bylo nám krásně a malovala jsem si v duchu, jak spolu prožíváme i budoucnost. Jenže jsem si to malovala špatně. Přišel srpen 1968 a s ním ruská vojska. Čeští vojáci museli kasárny opustit a Roman odešel do civilu, domů ke své práci a fotbalu. Požádal mě o ruku, chtěl, abych odešla s ním. Jenže já si sice budoucnost s ním malovala, ale ve skutečnosti jsem byla proti tomu němu ještě malá holka. Nezkušená, z vesnice, se silnou vazbou na svoji báječnou rodinu. Přes všechnu lásku, kterou jsem k němu cítila, jsem nedokázala opustit rodný dům a odejít s mužem daleko a do neznáma. Dopadlo to jediným možným způsobem. Začali jsme se vídat méně a méně, pomalu jsme se jeden druhému začali vzdalovat. Jenom dopisy k lásce nestačí. Zákonitě následoval rozchod, smutný a velmi bolestný. Až po letech mi došlo, že jsem tehdy udělala osudovou chybu. Neměla jsem se bát, měla jsem jít za láskou, ale bohužel jsem se rozhodla špatně.
Neměli jsme potom o sobě žádné zprávy. Já žila obyčejný život, po pár letech poznala jiného muže, provdala se, narodily se nám děti. Nestěžuju si, bylo to všechno docela hezké, ale občas jsem přemýšlela, jak by můj život vypadal, kdybych se tehdy rozhodla jinak. Léta mezitím plynula, děti nám dospěly a odešly z domova a z manželství se stal stereotyp. Vždyť to znáte, sice spolu s mužem bydlíte, ale vlastně si už nemáte co nabídnout, ani povídání, ani společné zážitky, ani lásku. Ale najednou se stalo něco zvláštního. Moje sestra se pustila do úklidu v našem rodném domě a našla v komoře mezi zaprášenými krabicemi taky tu, v níž jsem si kdysi schovala všechny dopisy, co mi Roman tehdy napsal. Byly staré přes čtyřicet let. Přepadla mě nostalgie a já je začala po ve- čerech pročítat. Neptejte se, co to se mnou udělalo... V duchu jsem se stále vracela do doby, kdy jsem byla tolik šťastná. Staré rány se otevřely a začala jsem snít. Najednou jsem měla neodbytný pocit, že se s Romanem musím ještě někde potkat. Nic jsem pro to ale neudělala, a tak to šlo mnoho měsíců.
Jednoho zářijového dne jsem však v poštovní schránce našla zvláštní dopis – s mým jménem, ale bez adresy. A v něm dopisní papír, který jsem dobře znala. V záhlaví bylo vyraženo „Roman“. Okamžitě mi před očima vytanula chvíle, kdy jsem mu je darovala! Bože, opravdu to psal on! „Jak rád bych tě znovu viděl, Soničko. Moc bych si přál si s tebou zase popovídat. Ale pochopím, když mě už nebudeš chtít zatahovat do svého života, nebudu se zlobit, když mě odmítneš.“ Oči se mi zalily slzami, sotva jsem viděla na telefonní číslo na konci dopisu. Vymačkala jsem ho na telefonu okamžitě, vůbec jsem neváhala. Radost v jeho hlase byla neskutečná. Vynaložil velké pátrací úsilí, aby mě našel, skoro jako v televizním pořadu Pošta pro tebe, a byl tolik šťastný, že to nebylo nadarmo. Dlouze jsme si povídali a vyměnili si mailové adresy. Já jsem za dva dny odjížděla s kamarádkami na dovolenou do zahraničí, ale i tam jsme zůstali v kontaktu pomocí SMS zpráv. Po návratu jsme si znovu dlouze telefonovali a posílali maily. Zářila jsem radostí, bylo to všechno tak jednoduché, jako bychom prostě jen navázali tam, kde se před lety nit přetrhla. Byl tu zase ten stejný Roman, který mě dokázal vždy spolehlivě rozesmát, nebo mě uklidnit, když mi do smíchu nebylo. Převyprávěli jsme si celé své životy a zjistili, že jsme za celá ta léta nikdy nepřestali na sebe myslet. Věděli jsme, že se mezitím mnohé změnilo, včetně nás samých. Ale přece jen, první velká láska se nám vryje do srdce a nezůstane bez odezvy ani po pětačtyřiceti letech.
Je to plamínek, který doutnal někde v koutku naší duše a teď dostal šanci se znova rozhořet, nezávisle na tom, kolik je nám let. Tak jsem to cítila a cítila jsem také, že tenhle dojem má i on. Nepřemýšlela jsem moc o tom, že jsem vdaná, měla jsem chuť tentokrát nenechat štěstí utéct. Najednou nám přestaly stačit telefonní rozhovory, potřebovali jsme se vidět. Ale jaké to bude po tolika letech? Poznáme se vůbec? Měla jsem z toho obavy a trochu se zdráhala, ale Roman si to nenechal rozmluvit. Nevím, kde se ve mně nakonec vzala ta odvaha, ale jedné říjnové neděle jsem se za ním rozjela. Čekal mě na nádraží. Poznala jsem ho okamžitě, i když se trochu změnil, stejně jako já. Bylo to tak dojemné! Strávili jsme spolu celý den, dlouze si povídali a smáli se, jen já se chvílemi rozplakala. Roman mě ale utěšoval: „Vždyť se přece už jeden druhému neztratíme, budeme si volat a psát a občas spolu třeba strávíme příjemný den.“ Domů jsem odjížděla se zvláštním smutkem v duši, který cítím dodnes. To neskutečné setkání se mi přehrává v hlavě jako nekonečný film. Bylo to totiž naše setkání poslední. Tři dny po téhle nádherné neděli mi přišlo několik milých esemesek. Odpoledne mi ještě volal, ale já byla na návštěvě u kamarádky, tak jsme si moc nepopovídali. Slíbil, že mi ještě večer napíše a po osmé zavolá. Ale čekala jsem marně. Nic z toho se už nestalo. Na mé zprávy neodpovídal a telefon nezvedal.
Když to pokračovalo druhý den, začala jsem mít divné tušení. Pořád jsem předtuchu od sebe odháněla, ale bála jsem se příliš, potřebovala jsem se někomu svěřit. Rozjela jsem se za sestrou, jak jsem to dělala celý život, když mi bylo ouvej. Je na rozdíl ode mě akční a ví si vždycky rady. Věděla, co dělat i tentokrát. Chvíli hledala na internetu, potom zavolala na nějaké číslo. Nakonec se na mě dlouze zadívala a tiše řekla: „Jdi do háje s těma svýma předtuchama. On... Umřel.“ Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví. Bolest v srdci mě úplně ochromila a já nedokázala uvažovat. V hlavě jsem měla jednu jedinou otázku, „proč“? Následovaly strašné dny a noci. Pronásledovaly mě děsivé sny a děly se mi podivné věci, které jsem nechápala. Kdosi jako by mě pevně držel za ruku, i když byla prázdná, kdosi za mnou stál a upřeně se na mě díval, ale když jsem se otočila, nikoho jsem neviděla. Tenkrát jsem začala věřit, že existuje něco mezi nebem a zemí, co nás ovlivňuje a vede. Tahle víra mi pomohla se s takovým osudem vyrovnat. Vždyť jsem se nemohla ani nikomu kromě sestry svěřit, nechápu, jak jsem to vydržela. Nakonec jsem se i dozvěděla, že Romana zradilo nemocné srdce a já byla poslední, s kým ten den mluvil. Musela jsem pochopit, že v životě nastanou chvíle, které strašně bolí, ale nemůžeme je obejít. Ještě dneska mě občas popadá smutek a zničehonic se rozpláču, ale už je mi líp. Ráda bych všem vzkázala, ať nezatracují dávné lásky, které se zčistajasna znovu objeví. Nikdy nevíte, jak dlouho s vámi mohou zůstat. A taky věřte, že láska není věc, která se stává jen mladým lidem.