Atmosféru, která v té době ve zlaté kapličce panovala, si dnes dokážeme představit jen stěží. Tehdy sedmadvacetiletý Miroslav Kůra patřil k miláčkům publika a jeho popularita by se dala srovnat snad jedině s údobím největší slávy pozdějšího tanečníka Vlastimila Harapese, kterému ostatně Kůra dělal v roce 1971 choreografii v baletu Romeo a Julie. Po druhé světové válce, když se Kůra vrátil z totálního nasazení v Norimberku, pozval ho jako nadaného tanečníka do angažmá v Národním divadle tehdejší šéf baletu Saša Machov. Machov se souborem pracoval tak intenzivně, jako by tušil, že jeho čas bude velmi omezený. Zkoušeli kolikrát až do úplné noci a stalo se, že v celém divadle už zhasla světla, a museli tápat chodbami při svíčce a vylézat oknem v přízemní šatně technického personálu. Nadšení a energie, kterou dávali do svých vystoupení, se zákonitě přenášely i na publikum, které v té době milovalo protagonisty těchto baletů tak moc jako dnes některé idoly pop music.
V téhle situaci se v roce 1951 rozhodlo vedení Národního divadla v rámci Pražského jara zařadit baletní představení, na které pozvalo taneční pár Ninel A. Petrovnu a Askolda A. Makarova z leningradského Státního akademického Kirovova divadla opery a baletu. Machov měl program sovětských sólistů doplnit. Marně upozorňoval na to, že náš balet je zrovna v mimořádné oblibě a že pro sovětské hosty bude velkou konkurencí. Nikoho jeho názor nezajímal. Doplnil jej tedy Filosofskou historií a vý- stupy z Labutího jezera v čele s Naďou Hajdošovou a Miroslavem Kůrou. Nikdo netušil, jak osudná to bude volba.
Druhý den vrazil do baletního sálu a řekl, že může balet Národního divadla zrušit jedním škrtem pera. Považoval celý večer za protisovětskou provokaci a rozhodl, že Kůra musí okamžitě pryč z divadla. Večer už za něj bude Prince v Labutím jezeře tančit záskok.
Ztráta šéfa a přítele
Večer 9. června bylo divadlo plné. Přišli především příznivci a obdivovatelky Miroslava Kůry, přišli ovšem i oficiální hosté včetně ministra Zdeňka Nejedlého. Nejúspěšnější bylo předposlední číslo, variace Prince z Labutího jezera v podání Miroslava Kůry. „Lidé začali skandovat a vyvolávat jeho jméno. Táta se poklonil, poděkoval a pokračovalo se dál. Jenže když skončilo vystoupení Sovětů, lidi ho opět vyvolávali. Táta už byl odlíčený, šel se tedy ještě poděkovat v civilu. Nejedlý si celý brunátný stoupl v lóži a křičel ‚Ticho, ticho!‘, čímž publikum podnítil k pravému opaku. Druhý den vrazil do baletního sálu a řekl, že může balet Národního divadla zrušit jedním škrtem pera. Považoval celý večer za protisovětskou provokaci a rozhodl, že Kůra musí okamžitě pryč z divadla. Večer už za něj bude Prince v Labutím jezeře tančit záskok,“ vypráví sugestivně Kůrova dcera Jana.
Miroslav Kůra
Narodil se v roce 1924 v Brně, jeho žena Jarmila Manšingrová je o deset let mladší.
- Kůra absolvoval brněnskou baletní školu Ivo Váni Psoty a Obchodní akademii.
- Kromě sólové kariéry působil i jako choreograf a šéf baletu na předních divadelních scénách u nás, ale také ve Skopji.
- V roce 1992 obdržel od amerického vydavatelství The Marquis čestné uznání za svou tvůrčí činnost, úspěšné baletní inscenace a za přispění k celosvětové choreografii.
Miroslavu Kůrovi nezbylo, než že celý den učil kolegu Oldřicha Stodolu svou roli a večer ho řídil po celé představení ze zákulisí. Nechyběl ani Saša Machov. Ten po představení odešel domů, napsal dopis na rozloučenou a otrávil se. Machova už dlouho pronásledovala Státní bezpečnost, nelíbilo se jim jeho působení v československé zahraniční armádě za války a poté režírování v Londýně ani jeho homosexualita. Kůra musel nastoupit do divadla v Košicích a svému příteli nemohl jít ani na pohřeb.
Zamilované vyhnanství na Slovensku
Jana Kůrová si uvědomuje, jak je její otec obdivuhodný. V téhle mimořádně složité době se nesložil, a i když ho jistě nezasloužený trest trápil, pokračoval dál ve své práci. Vždyť všude se dá dělat umění, proč tedy ne na východním Slovensku? Tři roky nato obdržel pozvání do Bratislavy, do Slovenského národního divadla, aby tam nastudoval Romea a Julii. Slovenské „vyhnanství“ mu přineslo nečekanou odměnu. Byl v té době ženatý s kolegyní Eliškou Slancovou, ale bylo to krátké manželství, které brzy skončilo. V baletu, jemuž dělal choreografa, zároveň tančil Romea, Eliška vystupovala jako Julie a její přítelkyni tančila mladinká Jarmila Manšingrová. „Viděla jsem fotky, kde se tatínek nedívá na Julii, jak by se v jeho roli slušelo, ale na maminku. Je zřejmé, že tam přeskočila jiskra,“ dodává Jana. Miroslav se poté s Jarmilou dostal na uměleckou stáž do Petrohradu. Byla to pro ně úžasná zkušenost. Studovali pod vedením profesora Alexandra I. Puškina, jenž vychoval fenomenální baletní umělce Rudolfa Nurejeva i Michaila Baryšnikova. Když přijeli v roce 1956 domů, vzali se a Jarmila byla ještě rok v Bratislavě. Pak přišla za svým mužem do Prahy do Národního divadla. Sotva tehdy tušili, že jednou budou slavit šedesát let manželství!
V téhle mimořádně složité době se nesložil, a i když ho jistě nezasloužený trest trápil, pokračoval dál ve své práci. Vždyť všude se dá dělat umění, proč tedy ne na východním Slovensku?
Jeho choreografie předběhly dobu
I když balet milovali oba stejně, Jarmila se rozhodla pro mateřství. V roce 1959 se jí narodila dcera. Některé kolegyně se jí divily – mateřství tehdy u sólistek baletu nebylo zdaleka tak běžné jako dnes. Jarmila brzy po porodu nastoupila do Labutího jezera a tvrdě pracovala na tom, aby se vrátila do původní kondice. „Jako úplně malinkou mě někdy vzali s sebou do divadla, a já prý pokaždé plakala. V Národním divadle jsem se asi necítila dobře. Ale když pak naši přešli do Státního divadla v Brně, kde tatínek působil jako šéf baletu a choreograf, tak tam už se mi líbilo. Začala jsem vystupovat ve Špalíčkovi, Louskáčkovi a dalších baletech, a i když jsem si myslela, že se budu věnovat výtvarnému umění, balet nakonec zvítězil,“ dodává Jana Kůrová. Není divu, když měla navíc jako pedagožku svou vlastní maminku. Na začátku sedmdesátých let přišla Kůrovi nabídka z Národního divadla, aby nastudoval novou baletní inscenaci Romea a Julie. Balet měl obrovský ohlas, dočkal se více než 200 repríz a na repertoáru byl v téhle podobě snad dvacet let a vždy absolutně vyprodaný. Kůrovy choreografie zkrátka předběhly dobu a oslnily.