Stal se z něj cizí člověk
Věřte mi, že to tak je, ale taky mi věřte, že stejně není o co stát. My už jsme si s Milanem, tátou mých dětí a mým bývalým mužem, všechno vyjasnili a já mu odpustila, ale byly dny, týdny a měsíce, kdy bych ho nejradši uškrtila. Když se vám manželství začne divně kácet po dvanácti letech, je to docela těžké. Najednou máte pocit, že ten druhý člověk je někdo úplně jiný než ten, koho jste si ho vzala, že se chová zvláštně, mluví jinak, dělá jiné věci, chodí domů jinými cestami a jindy a hlavně se nesnaží o žádné společné chvíle a žádný kontakt s vámi. Tím kontaktem myslím úplně všechno. Ne že bychom někdy měli nějaké vášnivé noci, ale jednou za měsíc vždycky něco proběhlo. Vlastně tak jednou za dva měsíce. Ale to mi nikdy nevadilo, vždycky jsem si potrpěla spíš na mazlení než atletické výkony. Koneckonců ale máme spolu kluka a holčičku, takže vidíte, že v téhle věci jsme nijak nezaostávali. Najednou jsme si ale neměli co říct, jako by nebyl důvod mluvit, mít spolu něco důvěrného. Probrali jsme vždycky jen to, co se dělo s dětmi ve škole a jak zařídit dopravu na kroužky a do Sokola, a pak si Milan zalezl do pokoje a tam si četl. Četl si vždycky rád, ale obvykle v kuchyni – a měli jsme společný rituál, že já vařila večeři a on mi u toho četl. To se mi vždycky líbilo a někdy přišly děti a taky poslouchaly. Najednou ale Milan místo sezení u stolu pokaždé odešel do ložnice, a když jsem na něj nakoukla, viděla jsem, že si ani nečte, že má otevřenou knihu na stole a u toho se dívá z okna...
