„Jiřinko, já vám tak gratuluju,“ usmívali se všichni, koho jsme na oslavu zlaté svatby pozvali. „To je nádhera, dneska se každý rozvádí, jen se na něj ten druhý křivě podívá, a vy máte tak krásný vztah,“ tak to byla věta, kterou jsem ten den slyšela v různé podobě hodněkrát. Jen moje sestra a taky nejlepší kamarádka věděly, kolik sil mě ten „krásný vztah“ stál. Kolikrát jsem si říkala, že sice nejsem pro rozvod kvůli každé hlouposti, ale kdybych měla ty zkušenosti, co mám dnes, tak bych do něj šla taky. Jako mladá holka jsem si řekla, že se rozvádět nikdy nebudu. Moje máma se rozvedla v době, kdy to vůbec nebylo obvyklé, a měla s námi život hodně těžký. A tak jsem si předsevzala, že mě tenhle osud nepotká. Navíc jsem věřící a brali jsme se v kostele, takže představa, že nezůstanu s manželem v dobrém i ve zlém, je pro mě nepřijatelná. Nevím, jestli to dneska ještě někdo pochopí, vždyť lidé neberou nic vážně, ale já jsem ten slib dala a nechci ho porušit. Jenže přes to všechno někdy závidím ženám, které se nebály změnit život, když se ten jejich původní začal ubírat špatnými cestami.
