Stigma ztracené matky si pak nesl herec dál svým životem a mohlo mít zásadní vliv na jeho partnerskou nestálost. Přelétával jak motýl z květu na květ, střídal milenky i manželky a zakotvil až u té čtvrté, tanečnice Jany Křečkové. Nesnášel žárlivost a u Jany oceňoval především její nekonečnou toleranci. Jen díky ní manželství vydrželo.
Manželství s tolerancí
Kopecký se s Janou oženil, když mu bylo čtyřiačtyřicet a jí sedmadvacet. Vzali se o prázdninách 1966 v jihočeské Křemži, svatba byla utajená, tím spíš však pro snoubence romantická. Nevěděli o ní ani nevěstini rodiče. Ti dostali od svého zetě telegram: „Tak právě před chvílí v 10.00 v Křemži bylo dílo dokončeno. Děkuji za dceru, zdá se být dobrá. Miloš Kopecký.“ Paní Jana přiznává, že Milda, jak mu říkala, byl navzdory všemu její osudová láska. „Mívala jsem okamžiky, kdy jsem zjistila, že má nějakou slečnu. Zpočátku mi to vadilo, pak už ne. Asi jsem si tu toleranci vypěstovala, ale možná ve mně byla odjakživa.“
Splnila i hercovo přání, aby se jim narodila holčička, když o tu svou první, se Stellou Zázvorkovou, přišel (dcera Jana spáchala sebevraždu v patnácti letech). Barborku miloval, ale neměl na ni příliš čas.
Jaké ženy miloval?
Říkalo se o něm, že je vyhlášený svůdník a že k životu potřebuje být neustále zamilovaný. Kupodivu ho nepřitahovaly prvoplánové sexy typy. Například ženská ňadra si spojoval s mateřstvím a nijak ho nevzrušovala. O to víc ho ale zajímala pevná ženská stehna, jaká mívají tanečnice. I v tom zřejmě jeho čtvrtá manželka bodovala.
Rád ženy okouzloval bonmoty a svým namlouváním. Sám říkal: „Vždycky jsem byl a jsem na holky. Potřebuji to pro své psychické zdraví, pro svoji práci jako vzduch nebo slunce. Až budu jiný, budu už mrtvý.“
Bývalá manekýnka Marta Kaňovská Pospíchalová na něj vzpomíná: „Milínek byl mou první velkou láskou; o tomto období mluvím jako o vysoké škole mého života. Bral mě mezi své přátele, a tolik úžasných osobností jsem od té doby už nikdy nepotkala. Byl mezi nimi Miroslav Horníček, Jan Werich, Jiří Brdečka, Jiří Trnka. Bylo pro mne ctí účastnit se jejich pátků ve vinárně Barbaře, kde se každý týden scházeli.“
Je zajímavé, že Kopecký dokázal i po skončení milostného vztahu se svou vyvolenou udržovat přátelství. Povedlo se mu to v případě Mileny Le Breux, která pracovala jako tajemnice v někdejším Armádním uměleckém divadle, a opět svou roli hrála tolerance. Paní Milena nechala Miloše i po rozchodu bydlet ve svém bytě, a dokonce si tam mohl vodit i svou další známost, režisérku Věru Chytilovou. Pohár její trpělivosti přetekl, až když v bytě málem způsobil požár. Našla mu jiné bydlení a v klidu ho přestěhovala. Nadále jí ale psal dopisy, v nichž se jí svěřoval se svými problémy.
Obleky od Adama
Kdekdo si o něm myslel, že je vlastně ošklivý, ale jakmile promluvil, byl okouzlující. Zatímco v soukromí spíš zádumčivý, ve společnosti hýřil vtipy. Rád se oblékal – obleky si nechával šít ve vyhlášeném pražském krejčovství u Adama. Jeho šatník praskal ve švech. Měl v něm stovky košil (převlékal si je alespoň dvakrát denně), stovky kravat – některé dala Jana po jeho smrti Josefu Vinklářovi. Rád kombinoval tmavé kalhoty se světlejším sakem. Velkou péči věnoval i botám, jeden čas si je dokonce nechával šít na míru. Naopak byl velmi skromný v jídle. K večeři mu stačil chleba namazaný žervé, který zapil mlékem. Sám si uměl udělat knedlíky s vajíčkem nebo buřtguláš.
Skvělý Richard III.
Miloš Kopecký nebyl samozřejmě jen šarmér, ale také mimořádný herec. Sám říkal, že se nejvíc naučil při pravidelných návštěvách Osvobozeného divadla. Z návštěvníka a fandy se posléze stal kolega, dokonce za Wericha opakovaně zaskakoval v Divadle ABC v Hikmetově hře Byl Filip Filípek, nebo nebyl? Ze strachu, aby nepřišel o práci, dlouho tajil, že trpí maniodepresivní chorobou. Kolikrát, když ho stihla deprese, posílal svou ženu za známou lékařkou, aby napsala, že dostal chřipku. „Někdy jsem neschopenku nestačila zařídit a Milda musel hrát. Na jevišti to na něm ale nikdo nepoznal. A sotva spadla opona, vyšel z divadla ještě nalíčený a já ho rychle odvezla autem domů,“ vzpomíná paní Jana. Ve svém domovském Vinohradském divadle měl mnoho rolí, ale některé doslova vrcholné. Skvěle hrál Jindřicha IV., profesora Higginse v Pygmalionu nebo Miláčka Ornifla. Za osudovou postavu však považoval Shakespearova Richarda III., kterého nastudoval v roce 1983. Do svého deníku si v té době poznamenával všechny své strachy spojené s touto rolí, po níž přitom velice toužil, trému, kterou měl před premiérou, i obrovské ovace publika, jimiž byl nakonec odměněn. Na druhou stranu popularitu těžce snášel. Kdykoli se v televizi reprízovala Nemocnice na kraji města s „jeho“ dr. Štrosmajerem, volal svému psychiatrovi Cyrilu Höschlovi, protože se mu z té náhlé pozornosti přitížilo.
Být tak dirigentem
V říjnu 1989 se Miloš Kopecký dověděl, že má zhoubný nádor žaludku; sametovou revoluci prožil v nemocnici. Čekalo ho pak ještě necelých sedm let života, ale ke konci už na tom byl špatně i s pamětí. Ubývalo hereckých příležitostí, o to s větší chutí se ale pustil do psaní knížky, kterou za něj nakonec dokončil Pavel Kovář. Kopecký mezi ostatními kolegy vynikal neobyčejnou sečtělostí a sám pro sebe si psal celý život deníkové poznámky a povídky. Miloval spisovnou češtinu a brojil za dodržování pravidel pravopisu, tady žádné bohémství neuznával. Kdysi mi k tomu řekl: „Kdybych se ještě jednou narodil, přál bych si mít větší literární talent, než mám, a asi bych byl spisovatelem. Nebo dirigentem. Jako kluk jsem se domníval, že ta dirigentská taktovka je také nástroj, tak mě fascinovala.“