Příběh studené postele: Pozor! Stát se to může i vám...

Příběhy 16. července 2017

Moje padesátiletá kamarádka mi vždycky říkala: „Užij si každý sex, nevíš, kdy to bude naposledy.“ Připadalo mi to ohromně vtipné, ale teď se mi zdá, že moje naposledy už bylo, a moc jsem si to tenkrát asi neužila.

Žiju ve šťastném manželství. Aspoň si to myslím. Nevím, na co bych si měla stěžovat, kromě takových těch věcí, pro které si každá žena o svém muži občas myslí, že to je trouba, slušně řečeno. Zažili jsme pár horkých chvilek, ale pokud vím, nikdy v tom nebyl nikdo třetí a nikdy se ani neschylovalo k rozvodu. Takže ve srovnání s většinou mých kamarádek a známých si můžu libovat, že jsem za vodou a že už by to tak vzhledem k našemu věku mohlo i zůstat napořád. Je mi sedmačtyřicet, jemu pětapadesát, naše dvě děti už jsou velké, dcera se vdala a vídáme ji jednou začas, syn studuje ve Španělsku. Dokonce jsme tam za ním dvakrát byli a cestovali s ním po pobřeží. Opravdu to vypadá, že si nemám na co stěžovat, a já bych se nerada rouhala, ale když já bych vážně ještě někdy v životě chtěla sex. Naposledy jsme se milovali asi tak před dvěma lety. Nevím to přesně, nenapadlo mě tehdy, že bych si to měla někam napsat, jako jsem si to psala zamlada do deníčku spolu s menstruací, abych případně věděla, jestli můžu být těhotná. Teď už to, jak se mi zdá, asi nehrozí. Ne, že bych byla poslední dobou zvyklá na každodenní milostné akce v kuhttp://admin.mona.cz/app19/index.htmlchyni na podlaze. Zaprvé jsme spolu přece jen víc než dvacet let a za druhé jsme na to úplně nebyli ani zamlada.

Tedy, pamatuju si na pár takových nocí, kdy jsme spolu teprve začínali a mohli jsme jeden na druhém ruce nechat. Tehdy jsem dělala i věci, co bych do sebe nikdy neřekla, třeba jsem ho vytáhla na velkém večírku u kamarádů do koupelny a tam ho svedla. „Chci tě hned,“ to byla moje hodně častá věta. Jirka se nebránil, ale fakt je, že s tím ani nikdy úplně sám nezačal. Teprve až když jsme se vzali, byla iniciativa na střídačku. Bavilo nás to vždycky oba, ale víte nejlíp samy, jak to je. Znáte se už pár let, pak jste těhotná, takže nic, pak taky dlouho nic, protože se vám nejdřív vůbec nechce a pak se ani jeden nevyspíte, pak jsme měli hned kluka, takže to samé v bledě modrém. Když o tom tak zpětně přemýšlím, vlastně jsme měli docela dlouhá období bez sexu a ani mi to nepřišlo. Jenže tehdy jsem měla s dětma jiné starosti. A protože jsme měli malý byt a babičky hlídaly jenom málokdy, tak jsme si moc neužili, ani když už pak děti trošku odrostly. Chybělo mi to? Kdopak takhle zpětně ví. Asi jo, když o tom tak přemýšlím. Ale asi mi nakonec stačilo se přitulit a usnout mu v náručí. A jemu taky, což je možná docela divné. Všude čtu, jak muži na sex myslí snad každých pět minut, a to nám přece bylo ještě před třicítkou?! Nikdy mě ale nenapadlo, že by to znamenalo, že má nějakou „externistku“, jak milenkám říká psycholog Petr Šmolka. Pravda je, že jsme si to pak vynahradili, děti začaly jezdit na víkendové akce se skautem, a to jsem se vždycky těšila na návrat manželské romantiky. Bývalo to fakt hezké, dali jsme si skvělou večeři, dobrou lahev, nějaký pěkný film a zase se milovali, vlastně skoro jako kdysi na začátku. Skoro – bylo to samozřejmě míň vášnivé a nenasytné, ale zas o to otevřenější a důvěrnější. Jak jsem říkala, kdybych věděla, že to jsou moje poslední „akce“, užila bych si to ještě víc a děti posílala pryč tak často, jak by to jen šlo.

Ale teď dva roky nic. Už je to tak dlouho, že se mi vlastně ani samotné nechce s ničím začínat, protože chápete, nevím, jestli nemá Jirka nějaký problém, o kterém se stydí mluvit. Věk by na to měl, a pochybuju, že by byl ochotný si kupovat viagru nebo tak něco. Ale taky se bojím, že už ho po těch letech a patnácti kilech navíc vůbec nepřitahuju, a to se říká, že jsou potom tyhle léky na nic, protože pomáhají jenom tam, kde muž chce, jen tělo už to nedokáže. A já se bojím, že to třeba ani nechce. Se mnou, přesně řečeno. Nevím, jestli má nějakou tu externistku a taky se ho na to samozřejmě bojím zeptat. Ono se říká, že se v manželství má o potížích mluvit otevřeně, aby vám nepřerostly přes hlavu, jenže si neumím představit, jak bych to asi měla udělat. Třeba se k němu večer přitulit a říct: „Jirko, já se chci zeptat, jestli náhodou nemáš potíže s erekcí?“ To bych asi nevyslovila. Nebo: „Potíže s tím, víš s čím?“ Už ho vidím, jak by nechápavě řešil, s čím myslím, jestli s autem nebo ovladačem na televizi. Nebo se ho mám zeptat na rovinu na tu milenku? Nebo mám říct něco jako „moc ráda bych se s tebou zas někdy milovala“? Když já ho nechci přivádět do rozpaků, co když vážně nemůže a stydí se o tom mluvit. Taky jsem se mu tajně dívala do počítače. Ano, vím dobře, že se to nemá, ale já nehledala milenky, já hledala pornostránky, prostě jestli se na něco takového dívá, když já už třeba spím, a pak už opravdovou ženu nepotřebuje. Ale nic jsem nenašla. Leda že by se na to díval na telefonu nebo v práci.

Bavila jsem se o tom i s kamarádkami, jak jsou na tom ony. Nevím, jestli mi lhaly, ale myslím, že ne – všechny vdané mi říkaly, že to u nich není už dávno žádná vášeň, ale tak jednou za dva týdny, za měsíc sex s manželem doma mají. Některé prý by spíš radši byly bez něj, prý se mám uklidnit, že po přechodu mě ty nápady přejdou a já budu ráda, že mám od Jirky v posteli klid a můžu si číst. Prý je ovšem taky možné, že v přechodu už je on a nemá na nějaké dovádění dávno ani pomyšlení. Ale mně se ta myšlenka nelíbí. Nechtěla bych to už nikdy nezažít. Jak jsem říkala, nikdy jsem nebyla nymfomanka, ale milování se mi líbilo. Ten pocit blízkosti, a zapomenutí na všechno kolem a pak uvolnění... Jak ráda jsem Jirkovi potom usínala v náručí, i když on samozřejmě usnul dávno přede mnou. Přemýšlela jsem dokonce o tom, že bych si sehnala milence. Nevím, jestli jsem o tom přemýšlela doopravdy, ale občas mě to napadne. Kromě toho fyzického vybití by mi to asi dodalo znovu pocit, že jsem ještě živá ženská, že stojím za to, aby si mě někdo prohlédl a chtěl se mě dotýkat. Chtěla bych ještě někdy vidět takový ten připitomělý výraz, co mají chlapi, když se k tomu schyluje, jak už nemyslí hlavou. Dívala jsem se dokonce, já!, na seznamky, kde se nabízejí sexuální partneři. Ale jen jsem se tam dívala, jak se znám, nikdy na to nedojde. Taky jsem se dívala na pornostránky, proč to nepřiznat. Ale to mě nebaví, chtěla bych k sobě opravdového muže, ne někoho na obrazovce. Jak to dělají ti lidé, kteří žijí úplně sami? Možná na to časem opravdu zapomenou. Třeba na to časem zapomenu taky já.

Pár týdnů jsem zkoušela na Jirku působit svůdně, aby se nějak projevil. Objímala jsem ho víc a jinak než dřív, snažila se ho líbat jinak než jen jako manželka v letu. Napadlo mě koupit si i nějaké sexy spodní prádlo, ale upřímně, připadala bych si trapně. Co kdyby zas nereagoval, až bych se do ložnice připlížila v průhledném župánku? Je mi úplně jasné, že nemám tělo jako dvacítka a už mě zná jako kus nábytku, takže úžasně vzrušující nejsem. Jenže, co přesně s tím můžu dělat? Taky jsem zkusila zopakovat ty naše večery bez dětí, uvařila jsem, co on rád a koupila dobrou lahev. Byl moc rád, všechno snědl a řekl: „Já jsem si včera konečně koupil tu knížku o Apollu 13, jak jsem si ji chtěl přečíst. Nemůžu se dočkat, až si k tomu otevřu tu lahvinku.“ A vážně to udělal. Chvíli jsem měla chuť ječet, pak brečet a pak jsem si vzala na svoji stranu postele rozečtenou detektivku. Jirka úplně zářil spokojeností, jaký to máme pěkný večer. Tehdy jsem právě začala přemýšlet o nějakém milenci, který by se místo čtení věnoval mně. Strávili bychom spolu takovou noc, že bych celý další den nevyspáním prozívala a byla blažená jako kdysi dávno. Snad ještě nejsem tak stará a ošklivá, abych neměla nárok. Mám na manžela ječet? Mám riskovat, že na milence přijde a já si zničím manželství? Stejně už začínám být protivná, kdykoli si uvědomím, jak náš čas běží a den za dnem v posteli jenom spíme.