Příběh Lucie: Vrátil se ke svým dětem

Příběhy 20. listopadu 2018

Museli jsme se rozloučit. Největší láska mého života skončila, protože ten muž byl ženatý a nechtěl opustit své děti. Co bych dala za jediný další den, za jedinou hodinu. Rozbil mé srdce na kousky a musím s tím dál žít.

Byl moje první láska. Poprvé jsem se zamilovala, poprvé dostala pusu, poprvé poznala milostné dotyky... To bylo dávno, ve škole. Nenapadlo mě, že se ještě potkáme, když já budu mít manžela a pětileté dítě, a on taky rodinu. Jak absurdní, potkali jsme se znovu právě díky našim dětem, které spolu chodí do školky. Začalo to okamžitě znovu, to, co přestalo před tak dávnými lety. Ale stejně jako tehdy to bylo odsouzené k zániku, jen nevím, jak se mám zítra zase probudit. Snad jsme neměli připustit, aby se se mnou scházel za zády své ženy, dvakrát týdně, po hotelích. Ještě že měl výmluvy na služební cesty, často mohl utéct i na víkend. Jako teď, při našem posledním setkání, které jsem si vyprosila, i když ženě řekl, že se se mnou už rozešel. Užijeme si poslední romantické dny na zámku. Neviděli jsme se měsíc a půl a teď přijíždím autem k parkovišti a vidím, jak zrovna zabočuje i jeho auto. Zaparkuju, on hned vedle mě, nejsem schopná pohledu na jeho stranu, buší mi srdce, hrnou se mi slzy do očí, ale nechci, aby mě viděl ubulenou. Pak to ale nějak zvládnu, vyrazíme k recepci a vyzvednem si klíč... Do pokoje vstupuju s úzkostí, i když už jsme takhle spolu do pokojů vstupovali mnohokrát, vzpomínám na ten první, na první společnou noc, to bylo v penzionu Ve skále v Lokti, vybírali jsme si samá pohádková místa.

Teď ale vím, že s ním vcházím do pokoje naposled. Nevím, co mám dělat, vždycky jsem hned toužila spadnout na postel a pomilovat se a taky to tak bylo, ale dneska ne, dneska je to jinak. Mám pro něho nádherné skleněné srdíčko na rozloučenou, chci mu ho dát hned. „Miláčku, dávám ti ho, protože mé srdce už nikdy nebude nikomu patřit tak, jak patřilo tobě.“ Klepe se mi hlas: „Chci ti poděkovat za ty nádherné dva roky s tebou, respektuju tvé rozhodnutí, doufám, že budeš šťastný, že si bude tvá žena vážit toho, že jsi se rozhodl pro rodinu. Ale teď tě žádám, abychom naposled mohli zapomenout na všechno kolem nás a byli jen ty a já.“ Brečela jsem a viděla, jak se na mě dívá pohledem plným lásky, i když se chce vrátit ke své rodině. Jak je to možné, copak jsem mu málo dokazovala, jak moc ho miluju, copak nepochopil, že bych ho milovala za všech okolností? Byla jsem schopná kvůli němu lhát, podvádět, rozvést se po dvacetiletém manželství, byla bych schopná s ním zvládat jeho rozvod, byla bych mu oporou za všech okolností a především bych byla schopna milovat jeho tři děti jako vlastní. Tak proč mi před měsícem oznámil, že končí, že on to dětem říct nedokáže? Ale nechtěla jsem to znovu probírat, tak skáču z postele a říkám – pojď, půjdeme na kola. Najednou je mi zatěžko se před ním svléknout a natáhnout si cyklistický obleček, i když už mě viděl nahou tolikrát. Asi proto, že mi řekl, že už se mnou být nechce.

Vyrazili jsme k recepční pro rady, kam na kole vyrazit, a jeli. Mluvili jsme o dětech, prožitých dovolených, jeli po polních cestách, lesy, loukami, zastavili se utrhnout žluťoučké špendlíky. Jakmile jsme slezli z kol, měla jsem velikou touhu ho zase obejmout a políbit, nebránil se, ba naopak, cítila jsem, že i jemu objetí a doteky scházejí. Vylezli jsme na posed, povídali si, dotýkali se, začali se líbat. Jenže když jsme si propletli prsty, ťuknul mi do nich jeho snubní prstýnek. Co jsme se kvůli němu nadebatovali, kolikrát jsme se kvůli němu pohádali. Doufala jsem, že ho na naše poslední setkání nechá v kapse, ale neudělal to. Nebudu dělat scénu, zatnula jsem zuby a jeli jsme dál, procházeli se pod stromy a já vzpomínala, kolikrát jsme se milovali uprostřed lesů, kdy nad námi byly jen koruny stromů. Zpocení jsme se vrátili do pokoje a já ho nahá vyzývám – pojď se se mnou vysprchovat. Nebyl snad jediný sprcháč v našich penzionových pokojích, ve kterém bychom se nemilovali. Jakmile se mě začaly dotýkat první kapičky vody, dveře se otevřely a v nich on. Zmocnila se mě neskutečná touha, jak moc mi už chyběl! Ale pak následovala poslední večeře.

Romantická, při svíčkách. Když jsem to před dvěma měsíci objednávala, myslela jsem, že to bude báječná oslava jeho narozenin. Jenže dneska jdu jako na popravu, nohy mě nechtějí vůbec poslouchat. Pak už jsem to nezvládla. Klavír, svíčky, stříbrné příbory, a já jsem propukla v pláč. „Jsi šťastný?“ „Jsem rád, že manželce nemusím lhát, ale jinak mi dobře není.“ Cítím, jak ho opravdu ztrácím, a to před sebou máme ještě vířivku se šampaňským. Vlezli jsme mlčky do vany, seděli naproti sobě asi minutu a pak se celou hodinu milovali. Takové to milování, co prostupuje každou buňkou těla, co bere dech. A pak jsem mu zašeptala: „Já, Olina, slibuji tobě, Aleši, že mé srdce nebude nikomu patřit tak, jak patřilo tobě.“ A bylo mi fajn a v tom slyším: „Já, Aleš, beru si tajně tebe, Oli, protože tě miluji a vždy milovat budu.“ Ale místo štěstí mnou projel mráz. Už jsem to nevydržela: „Jak ji můžeš zase mít rád, jak ona může zase milovat tebe?“ Ale on na to jen, že to se uvidí. Zbývala poslední noc. Otevřeli jsme víno, připili si na štěstí. Mlčela jsem, dusila v sobě slzy a neskutečnou bolest. Přitulím se k němu a užívám si jen jeho přítomnost. Jak moc mi je v jeho blízkosti dobře, mám pocit, že dokážu vše na světě, že žádný problém není neřešitelný... Z trápení mě vyrušil vrnící mobil na jeho nočním stolku. „Co je? Děje se něco?“ Nic, položil ho zpátky na stolek. Věděla jsem to, ale zeptala se: „To byla Helena?“ „Jo“ „A co chtěla?“ „Nevím, nic neříkala a položila to.“ Začal mě hladit po vlasech, políbil mě, ale po chvíli znovu vrnění, zvedl to a opět nic. „Kde jsi řekl, že jsi?“ „Že jsem s tebou.“ To mě překvapilo, protože přece jsme se oficiálně rozešli už před měsícem. Potěšilo mě, že jí asi řekl, že s ní je jen kvůli dětem, že miluje mě. A ještě víc mě překvapilo, že potom mobil vypnul a začal se se mnou znovu milovat. Tak krásně, že jsme spali snad jenom hodinu, málem jsme nestihli snídani.

Tašky k odjezdu už byly připravené na koberci, lehla jsem si na záda a brečela. Pak jsme zamkli pokoj a já se snažila zavřít tu nejkrásnější, ale taky nejbolestnější kapitolu svého života. Stáli jsme na parkovišti a já věděla, že to musí skončit. „Buď šťastná, zasloužíš si to,“ řekl, nasedl do auta a odjel. Padla jsem v parku pod stromem na kolena a brečela. Bosá jsem chodila trávou a snažila se dát dohromady, abych mohla odjet domů. Po cestě nade mnou stáli andělé, nevím, jak jsem dojela do města. Ještě před domem jsem to nevydržela a napsala mu smsku. „Strašně to bolí!“ Ale neodepsal. Píšu znovu, aby přišel večer, že má přece trénink a po něm jsme se vždycky scházeli. Píšu, že nechci, aby se rozváděl, že mi stačí setkání tajně dvakrát týdně, stačí mi jen jednou týdně... Nalhávám si, že mi nebude vadit, že žije s jinou ženou. Zavolal až večer. „Nechci se už s tebou setkávat, abys mě přemlouvala. Přemýšlel jsem o tom, že bychom se dál scházeli tajně, ale opravdu to nechci dělat. Takhle dál už to nejde, ničí to všechny. Od dětí neodejdu a vím, že ty to zvládneš.“ „Tobě se to mluví, máš ji, ale já jsem sama!“ Myslím, že jsem na něj řvala i něco sprostého. Ještě týden jsem mu psala zprávu za zprávou, nechápala, jak za mnou mohl udělat tlustou čáru. Pak to ale přešlo. Nikdo mi přece neumřel, mám pořád svoje dítě. Snad se dokážu ještě do někoho zamilovat, i když jsem říkala, že moje srdce nemůže patřit nikomu jinému. A pak už nakonec přišla jen jedna zpráva: „Ahoj lištičko, vím, že jsi mi dala svoje srdce a já je rozbil na tisíc kousků. Tvoje skleněné srdíčko bude pořád se mnou, řekl jsem o něm i své ženě. Ale scházet se už nemůžeme, nechci se nechat zviklat. A taky se nechci dívat na to, jak se z nejveselejší holky, kterou jsem znal, stává uzlíček úzkosti a vzteku. Chci, abys byla šťastná, ale to já zařídit neumím.“