Dětská koučka radí aneb Cesta do hlubin dětské duše

Psychologie 19. dubna 2015

„Já dětem neradím, neříkám jim, co mají dělat. Snažím se jim ukázat cestu, jak se k vysněnému cíli dostat. Přijdou si na to samy a to je žene kupředu,“ říká dětská koučka Kateřina Kolářová. Pomáhá dětem vybrat si střední, ale zejména vysokou školu, zbavit se trémy, prodat nastudované informace a zvládat stres.

Gymnázium, průmyslovka nebo učiliště? Práva, historie, ekonomika či management? Dilema, kam jít studovat, znají rodiče všech školáků. Někteří váhají i u výběru základní školy. Zvolit běžnou základku, nebo raději najít školu 
s alternativní výukou a individuálním přístupem? Je v šesti letech čas na intenzivní výuku druhého jazyka? Běžně se chodí rodiče s dětmi radit
 do pedagogicko-psychologických poraden. Ty mají nejen přehled o možnostech studia na základních, středních, vyšších odborných i vysokých školách, ale dokážou děti nasměrovat na správný obor.
 V poslední době se ale při výběru školy stále častěji dostává ke slovu i koučink. Tedy způsob, kdy si vlastně dítě přijde na svoji cestu samo.

Proč je dobré zaplatit dítěti kouče?

Dítě se může zastavit a s nestrannou osobou vše probrat. Mám zkušenost, že ho to nakopne, najde vnitřní sílu, chuť a spoustu věcí si uvědomí, dojde mu, že to, aby byl v životě šťastný a spokojený, je především na něm.

Jaké problémy s dětmi a teenagery nejčastěji řešíte?


Rozdělila bych to do dvou oblastí. Přichází student střední školy, který neví, co by chtěl studovat, jakým směrem se dál dát. Není nijak vyprofilovaný, je mu šestnáct sedmnáct let a všichni se ho ptají, co bude dělat. On neví, tápou i rodiče. Je to období, kdy děti bojují samy se sebou, ale taky s rodiči. Většina rozhovorů s rodiči, kdy by to rády v klidu probraly, končí fiaskem. To je vhodná chvíle, kdy se obrátit na kouče, ten se stane dítěti partnerem, společně si nastavíme pravidla a dojdeme k cíli.


A ta druhá skupina?


Druhou skupinou jsou například studenti, kteří se doma pečlivě připravují, když ale dojde na zkoušení, přijímačky, tak selžou. Nebo se to nepovede tak, jak si plánovali. Selžou jim nervy, a jelikož tomu věnovali spoustu času, jsou zklamaní, ptají se, co se stalo. Opakuje se jim to ve škole i mezi kamarády. Raději se stáhnou do kouta, než by řekli svůj názor. My pak prozkoumáváme, jak a kdy se to děje, v jaké situaci, co s tím mohou dělat a jak stresující situace „elegantně“ překonat.

Je takových trémistů hodně?

Ano, docela hodně. Často už do své prezentace 
v rámci běžné výuky jdou s tím, že pravděpodobně selžou. Já sama jsem mnoho let pracovala jako školitel, proto se umím do takové situace vcítit. Jsou na to různé metody, jak se zklidnit. Například rituály. Společně hledáme cesty, jak se je naučit. Někomu pomůže dechové cvičení, jinému hra s prsty. Technik je mnoho.

A jsou děti ochotné se bavit? Nejsou otrávené, co jim to zase rodiče vymysleli?

Všichni jsou velmi ochotní a otevření. Na začátku se potkám s rodiči, pak následuje první hodina, kde se oťukáme, poznáme, řekneme si, co mohou očekávat oni ode mne, co očekávám já od nich a nastavíme si pravidla. S rodiči se potkáme i po druhém až třetím sezení, aby věděli, co jsme si nastavili a jak se to dítěti daří. Vždy se dohodneme, co rodičům řekneme, vlastně se mi nikdy nestalo, že by chtěli něco rodičům zatajit. Jako by najednou cítili zodpovědnost za svůj život, že se mohou sami rozhodnout, vydat se správným směrem.

Jak taková hodina vlastně vypadá?

Prostřednictvím speciálních cvičení, metod
a otázek hodně pracujeme s představivostí. Děti, teenagery a vlastně i dospělé to velmi baví. Musí na sobě pracovat, změnit přístup k učení i domácím úkolům a vše je jen na nich. Za výsledek, jak se jim to podaří, si zodpovídají sami. Řešíme různá témata, v průběhu vyplouvají na povrch i jiné věci. Touhy, aby je rodiče tak nekontrolovali,
aby jim dali více důvěry. Řešíme sourozeneckou nevraživost, pubertální problémy, naštvání vůči rodičům.


Školní psychologové studentům neporadí?

Ve škole většinou není čas, aby si s nimi někdo sedl, aby s nimi probral, co jim vlastně jde, systematicky je vedl a někam směroval. Nechci ale české školství kritizovat. Ve třídě je třicet dětí, většinou jsou v každém ročníku čtyři třídy. V takovém počtu se nelze studentům individuálně věnovat. Pedagogický poradce jim může říct, co lze studovat, jaké jsou možnosti, ale nemůže se
s nimi pořádně seznámit. Navíc studenti často neumí pojmenovat, co jim jde. Se mnou získají čas se zastavit a říct si, co se jim povedlo, co se jim daří a co je pro ně důležité. Kouč pracuje 
s pozitivním myšlením, to je pro nás pro všechny velmi důležité. Jinak se může stát, že dítě někde zabrzdíte. Navíc ne každé dítě chce řešit své ambice, možnosti, záliby, případně problémy v rámci školy.

Jaké nejčastější chyby děláme my moderní rodiče?


Dvojka, trojka? Dyť jsme se to učili... To je častá věta nás rodičů. Copak je ale dvojka, trojka špatná známka? Pobývala jsem v Rakousku a v USA a vidím, že naše výchova je velmi kritická. Každá chyba se musí zdůraznit, poukázat na ni dvakrát. Absolvovala jsem v Rakousku řadu kurzů a školení. Tam se nikdy nekritizovalo, ale dávaly se návrhy ke zlepšení. Vždy se hledalo, co se mi povedlo, chválilo se, jak jsem to zvládla. Odnášela jsem si především to pozitivní a tím pádem jsem si mnohem víc věřila. Ale nechci kritizovat české školství. Paní učitelka v 1. třídě má 30 děti, polovina dětí čte, polovina ne. A jak teď s tou třídou pracovat? To není vůbec lehké... Ale možnosti určitě jsou.

Jak jste se dostala ke koučování dětí?

Inspirovala jsem se v zahraničí. U nás děti často procházejí diagnostikami v pedagogických poradnách a v mnoha případech pro to ani není důvod. Už dvacet let jsem v kontaktu s jednou rakouskou vzdělávací společností a tam jsem si všimla, že koučink dětí je stále oblíbenější. Nakoupila jsem si učebnice, literaturu, ponořila se do toho. Postupně mi docházelo, že něco takového v Česku chybí
a že by mě to bavilo. Sama mám šestnáctiletou dceru a desetiletého syna, vidím, jak rostou a co všechno musejí ve svém věku zvládat a řešit – nejen oni, ale i my rodiče.

Co byl váš největší úspěch?

Nejkrásnější je, když mi přijde mail nebo zpráva, že to, na čem jsme spolu pracovali, přineslo ovoce. Nedávno mi 18letá dívka napsala, že se jí povedla zkouška, ze které měla velký strach, vůbec nevěřila, že k ní dojde. Napsala, jak je na sebe pyšná. To je krásná zpětná vazba. Velkou radost mi udělala středoškolačka, která vůbec nevěděla, co chce
 po gymnáziu dělat. Měla pocit, že se ve škole trápí, nebavily ji technické předměty – matika, fyzika, chemie. Váhala, zda vůbec studovat chce. Postupně jsme objevily možnosti, jak si nastavit, aby ji škola víc bavila. Zlepšila se v některých předmětech
 o dva stupně a připravuje se na přijímací zkoušky na vysokou. Od maminky vím, že se u ní objevil neuvěřitelný zápal – čte, studuje, pracuje na sobě...

Všimnou si toho učitelé?


Přímou zpětnou vazbu od učitelů nemám, pouze od rodičů a studentů. Bohužel se mi i stalo, že jsem koučovala studenta v deváté třídě, který si vše ujasnil a začal se velmi snažit. Učitel si změny všimnul, ale neuznal ji, nejdříve přišla na řadu kritika. Říkal: „To je náhoda, od koho jsi to opsal?“