Maminka měla pravdu aneb Proč si nenecháme poradit?

Psychologie 7. ledna 2017

Mohli vám to říkat klidně tisíckrát 
a stejně to nebylo nic platné. Všechny dobře míněné rady se míjely účinkem. A někdy je tomu tak dodnes. Víme, že to s námi rodiče i kamarádi myslí dobře, ale potřebujeme si na všechno přijít sami. I kdyby to znamenalo nabít si nos a zapadnout až po krk do bláta...

Člověk si potřebuje prožít všechno na vlastní kůži. Teprve pak může uznat, že maminka (tatínek, babička, nejlepší kamarádka, kolegyně) měla pravdu. Zkušenosti jsou totiž nepřenosné
 a musíme je pocítit osobně. I když někdy to bolí skutečně pekelně.

Kdybych jen byla bývala poslechla...


Taky jste jako dítě tvrdošíjně odmítali natáhnout si v zimě na hlavu kulicha? I kdyby bylo třeba minus dvacet, čepice byla mezinárodní ostuda, a pokud už vám ji někdo vnutil, mizela na dně tašky hned za nejbližším rohem. Stejně tak odmítáme další rady, které nám dávají starší a zkušenější – a zejména pak maminka. Ignorujeme je, i kdyby nám měl třeba umrznout mozek. Nejprve intuitivně a nevědomky, v pubertě už vyloženě okázale. Dospělí jsou přece tak staří a nudní! Až o hodně později, poté, co si mnohé ověříme na vlastní kůži, pochopíme, jak velkou měly pravdu všechny ty dobré duše, kterým leželo a leží na srdci naše štěstí. A ze všeho nejvíc si to začneme uvědomovat ve chvíli, kdy se sami staneme rodiči. Najednou totiž s hrůzou zjišťujeme, že používáme úplně stejné komentáře! Když jsme byli malí, nemohli jsme je vystát. Ty jejich rady a ponaučení, blahosklonné úsměvy 
a kárání. A teď všechna ta věčně omílaná moudra a hlášky, při nichž jsme v patnácti protáčely panenky, vycházejí i z našich úst! Začíná to u topení a oním dobře známým Pozor, pálí! (kamna, sporák, polévka) a končí někde
 u kritického zhodnocení nevhodného nápadníka (Tak TOHLE nikdy nepřekročí práh našeho domu!). První roky jde především o přežití a zachování fyzické stránky dítěte pokud možno v neporušeném nebo alespoň v co nejméně poškozeném stavu. Postupně se ale přidává i cosi jako světonázor a ten už chceme mít svůj.

Aha efekt

„Je to lajdák, vždyť v žádné práci nevydržel déle než půl roku. Dej si pozor na peníze. Hudrovala maminka, když jsem přivedla domů poprvé představit svého Pepu,“ vzpomíná pětatřicetiletá Pavla. „Nemluvila jsem s ní měsíc. A za další čtyři jsem byla zpátky 
s pláčem. Měla pravdu. Pepa zmizel i s tím, co jsem našetřila na společnou dovolenou!“ Ten film byl děsná nuda. Varovala mě kamarádka Pavla. I tak jsem
 na něj šla a dopadla stejně jako ona. Měla pravdu. Podobně to dopadlo i minulý týden v restauraci. Nedávej si kafe, je hnusný. Varovaly mě kolegyně. A stejně jsem si ho musela dát. Měly pravdu, bylo hnusný. Proč to děláme? Proč si nenecháme po- radit? Jednoduše proto, že nic se nezapíše do paměti takovou silou, jako to, na co si přijdeme sami. Psychologové pro to mají výraz aha efekt. Což je ten okamžik, kdy se nám rozsvítí. Faktem je, že někdy to dost trvá a doba temna v určitých případech trvá celá staletí. Cesta k prozření bývá trnitá a člověk si říká, proč na to chodit tak složitě, když by to šlo zjednodušit – třeba poslechnout ty zkušenější a moudřejší? Přece jen množství nahromaděných poznatků je velké a zkoušet na všechno přijít sám je časově, psychicky i fyzicky vysilující. Využít zkušeností dříve narozených by se zdálo být logické – ale ouha! My o jejich rady nestojíme. Tedy alespoň do urči- tého věku... Potřebu nabít si ústa, aby se nám v hlavě mohlo rozsvítit, máme ve větší či menší míře všichni. Jenže někdo mezitím nadělá spoušť a dupe jak slon
 v porcelánu, až nakonec zjistí, že není cesty zpět. Takže někdy skutečně není od věci poslechnout si mínění ostatních a přinejmenším ho vzít v úvahu. Samozřejmě po dětech a puberťácích tohle nemůžete chtít, ale v dospělosti je dobré zahrnout do rozhodovacího procesu i dobře míněné rady našich nejbližších. A vlastně nejenom jich.

Dej na mne

Psycholog Daniel Gilbert zjistil, že dobrou radu vám je schopen dát kdokoli, kdo měl podobnou zkušenost jako vy. A je to dobrá rada nad zlato. Ten kdo zažil to samé, prý totiž dokáže odhadnout lépe než my sami, jestli se nám to bude líbit, nebo ne. Na tohle téma dokonce provedl pokus. Několik žen mělo mít pětiminutovou schůzku se stejným mužem. Některé předem dostaly fotografii a základní informace o jeho povaze a zájmech. Jiné se o něm nedozvěděly nic, ale zato dostaly informaci o tom, jak se rande líbilo jejich předchůdkyním. Ukázalo se, že ty, které spoléhaly na mínění ostatních, mnohem lépe odhadly, jak se jim rande bude líbit. „V mnoha oblastech života
 dokáže zkušenost náhodně vybraného člověka překonat váš vlastní
 odhad. My všichni dáme přednost 
výletu do Paříže před operací
 žlučníku. Rozdíly mezi vámi
 a ostatními lidmi jsou tak bezvýznamné, že chcete-li zjistit, jak
se vám něco bude líbit, prostě se
 zeptejte někoho, kdo to už zažil,“ říká Gilbert.
 Jistě, nemluvíme o filmech a podobných věcech, kde jde spíš 
o míru osobního vkusu. Ale o životě s alkoholikem vám nejspíš
 řekne každý, kdo to zažil, to samé.
 Takže se vyplatí na jeho rady dát. Jenže člověk dokáže být neuvěřitelně zaslepený. Proč se tak urputně bráníme, když do nás okolí hučí horem dolem a snaží se nám otevřít oči?

Nechte si radit

Maminku ohýnek pálí,
ale co když mě nebude? To si říká malé dítě a v různých obměnách to děláme po celý život. Doba je jiná a starší generace tomu nerozumí, protestujeme v duchu i nahlas. A někdy si nechceme přiznat pravdu. Vybraly jsme si špatného chlapa, a i když to uvnitř víme, říct to nahlas je o dost těžší. „V jednom stařičkém šlágru zpívala Adina Mandlová: Nechte si radit, to nemůže nikdy vadit, když se člověk umí všemu smát,“ říká pětapadesátiletý Miroslav. „A to u mne platí dodnes, nechám si klidně radit, ale zařídím se podle svého úsudku. Je pravda, že někdy na to doplatím, ale někdy zase jsem rád, že jsem nedal na rady, takže resumé: ono to v průměru vyjde na stejno.“ „Chytré“ rady se na nás dnes valí ze všech stran – internet je jich plný a všichni tvrdí, že pouze tato cesta
je ta pravá, jinak nebudete dobrý rodič! Okolní svět 
na nás vytváří neustálý tlak, diktuje, jací bychom měli být. Člověka stojí hodně energie, aby to ustál a pochopil a přijal sám sebe. Když už přijdete na to, že jediný způsob, jak žít pokud možno šťastně, je naslouchat sám sobě a být sám se sebou spokojený, je logické, že jen tak na někoho nedáte. Rady si vyslechnete, přeberete, vyberete podstatné a zbytek zahodíte. Že by to mohla být chyba? No a co? Chyby jsou důležitá škola. Pokaždé se něco naučíte. I kdyby třeba to, že tímto směrem cesta nevede. A že maminka měla pravdu...