Pokud jste někdy naštvaná na dítě, když vám tvrdí, že má pod postelí dinosaura, a je proto podle vás lhářem, brzděte vztek. Fantazírování má do lhaní daleko a kvůli tomu, že se dítě během vývojových etap pohybuje ve vysněném světě, není ještě třeba propadat depresi ani vzteku. Zamyslet se nad situací byste měla v okamžiku, kdy vám vaše dítě sděluje nepravdy proto, aby z nich mělo prospěch. Psycholog Jan Kulhánek vysvětluje: „Lhaním rozumíme vědomé překroucení, zamlčení či vytvoření nepravdivé informace, z čehož má osoba, která lže, zisk. Odhalené lhaní budí v takto oklamaných lidech značnou nedůvěru, vztek, rozpaky, u odhaleného lháře pak pocity viny, pokud nejde o duševní poruchu.“
Už ve dvou letech?
Problém většinou nastává v okamžiku, kdy své dítě přistihnete při lži poprvé. Cítíte se naštvaná, zklamaná, možná neschopná jako matka, protože kdybyste se víc snažila, vaše ratolest by vám nikdy nelhala, nebo ano? Dobrou zprávou je, že lhaní je normálním vývojovým vzorcem, který si dítě musí vyzkoušet, třeba proto, že nedávno vidělo vás, jak chválíte sousedce účes, který je prostě úděsný, nebo vysvětlujete manželovi, jak těžký den jste měla, přitom jste si udělaly s dětmi líný den a hrály Člověče, nezlob se. Dítě předškolního věku neumí odlišit nevinné bílé lži od těch, které ubližují, tak jen zkouší, jestli mu vzorec chování, které vidělo u vás, také projde. Odborník dodává: „Pozor na to, kdy vám dítě může zkusit poprvé říct nepravdu: „Lhát totiž umí už dvouleté dítě. Faktem je, že v tomto věku dítě spíše začíná tušit hranici mezi tím, co je doopravdy a co je „jen tak“, mezi vzpomínkou a fantazií. Před lety dětští psychologové dokázali, že pokud se dítě nachází v situaci, ve které dobře rozumí tomu, co je a co není pravda, dokáže lhát, pokud z toho má nějaký (většinou sladký) zisk nebo pokud se tak vyhne trestu. Pokus probíhal tak, že dítě nejprve dostalo od psycholožky instrukci, že pokud vydrží samo minutu v místnosti s miskou bonbonů, aniž by si jeden vzalo, dostane pak větší odměnu. Místnost byla pod dohledem kamery, takže po odchodu psychologa bylo jasné, které ze zkoumaných dětí pokušení podlehlo a které ne. Po návratu se všichni rozhodně nepřiznali. Naopak tvrdili, že nic nesnědli, aby získali odměnu za splněný úkol.“
Proč děti lžou?
Aby ozvláštnily vlastní identitu. Třeba v kolektivu jsou takové lži poměrně časté, protože každý se chce před kamarády pochlubit... Před lety to bylo panenkou, kterou ale nesmí nikdy donést do školy, dnes se děti předhánějí v elektronických vychytávkách. Kdo má jaký mobil, s jakým zařízením si hraje doma. A to vše jen proto, že mají pocit, že takové informace podpoří jejich důležitost v kolektivu. V dnešní ekonomicky orientované společnosti je to běžný jev, který děti opět odkoukávají od svých rodičů.
Aby se odlišily od rodičů. Teenageři rádi používají lež proto, aby mohli žít co nejvíc nezávisle na svých rodičích. Občas to vypadá, že lžou také o situacích a v okamžicích, kdy to vůbec není zapotřebí, pro ně to ale smysl má. Příklad: Zakážete dceři make-up, ale celá parta ho nosí. Co udělá vaše dcera? Bude se líčit za rohem školy a vám o tom neřekne, případně bude důrazně popírat, že by něco takového dělala. A vnitřně se bude tetelit blahem, jak vás převezla. A lhát bude stále víc, protože jakmile jednou zjistí, že jí to prošlo, bude rozvoj individuality stupňovat. I za cenu toho, že ji odhalíte jako podvodnici. S lhaním v tomto vývojovém stupni je to totiž trochu jako s drogou. Projde mi to, cítím se skvěle, zkusím víc. Odborník vysvětluje: „V dospívání je také velkým motivem pro lhaní snaha být zajímavý pro své okolí. Teenageři si vymýšlejí různé historky, ve kterých své vrstevníky baví, ohromují, sebe staví do lepšího světla atd. Pochybnosti a určitá míra nejistoty je v dospívání normální, ale pokud se dítěti opakovaně daří získat si pozornost a zájem okolí lhaním, nezvýší se tím jeho sebevědomí, pouze dovednost vymýšlet si příběhy.“
Aby získaly pozornost. To především v době, kdy jsou malé. A toto přesně souvisí s dinosaury schovanými pod postelí a podobně. Chtějí, aby se jim rodiče věnovali, proto si vymýšlejí historky adekvátní jejich věku. Zkoušejí, čemu rodiče uvěří, čemu ne. Hrají s vámi takovou hru na pravdu, navíc si rozvíjejí fantazii. A díky komunikaci s vámi o tom, co možné je a co nikoliv, poznávají lépe svět kolem sebe. V každém případě i takovéto fabulace si zaslouží kontrolu dospělé osoby, uvádění věcí na pravou míru a ideálně takovou péči, aby si dítě nemuselo váš zájem vynucovat lhaním.
Aby neubližovaly. My dospělí tomuto stylu komunikace říkáme bílé nebo milosrdné lži, teenageři to neumí. A lžou zkrátka proto, aby nezranili city těch, které milují. Jenže mnohdy se do vysvětlování toho, že boty sice hezké jsou, ale oni je nosit nebudou... zamotají tolik, že vypadají jako největší lháři. Teenageři totiž primárně mají pocit, že ze lži se musí vymluvit, a tak často omílají dokola nedůvěryhodné argumenty... Až časem přijdou na to, že mnohdy se vyplatí o věcech nehovořit a tím ani nelhat.
Aby předešly problémům. To je častý důvod, proč se děti uchylují ke lži. Myslíte si, že byste v klidu přešla hlášení, že čepici váš syn ztratil během odpolední přestávky, kdy s kluky vyběhli na zamrzlý rybník? Na koho budete naštvaná? Na něj, protože neposlechl vaše nařízení jít rovnou domů, a navíc vlezl na rybník, kam jste mu důrazně zakázala chodit. Tak si raději vymyslí, že mu pokrývku hlavy sebral zlotřilý deváťák a vy svého synka nakonec ještě politujete. Tady nastupuje vaše rodičovská autorita a je namístě dítěti důrazně vysvětlit, že lhát proto, aby byl doma klid, se rozhodně nevyplácí. Buďte důrazná, u teenagerů tak předejdete lhaní o šikaně na internetu, případném sexuálním obtěžování... Pokud dítě přistihnete při lži tohoto charakteru, buďte nekompromisní. Do budoucna se vám vyplatí i pár dní zírat na protáhlý obličej svého dítěte, které zjistilo, že mu všechno neprojde...
Diplomacie, nebo lež?
Odborníci se shodují na tom, že je těžkou rodičovskou prací odhalit, rozlišit a naučit děti pracovat se lží, s diplomatickým taktem a tak dále. Pokud víte, že vaše holčička lže své kamarádce o tom, jak moc se jí líbí její šatičky a cestou z návštěvy se vám dokonce svěří s tím, že lhala, nechte to být. Pokud ale víte, že se vaše ratolest díky lžím zamotává do pěkného průšvihu, lhaním podporuje ilegální činnost někoho jiného, riskuje svůj život, vystavuje se riziku sexuálního obtěžování, pak zakročte rázně i za cenu toho, že na vás vaše dítě bude křičet, jak moc vás nenávidí a že jste mu zkazila život. I v tom případě totiž lže.
Pseudologia fantastika
Proč děti lžou, některé víc, jiné míň? Za to je zodpovědné svědomí. Kulhánek vysvětluje: „Svědomí, které v nás při lhaní vyvolává pocity viny, je vlastně zvnitřněný rodič, trestající nepravosti. Pro vytvoření svědomí máme velmi pravděpodobně vrozenou dispozici, což je patrné u disociálních poruch osobnosti, které nemají svědomí rozvinuté. Svědomí nás hlídá, zda dodržujeme společností definovaná pravidla – a společnost říká, že lhát je špatné, jen v takovém případě můžeme stavět na vzájemné důvěře a mnohem více spolupracovat.“ Jako rodič, který chce ze svého dítěte vychovat čestného a pravdomluvného člověka, můžete jediné: Pro zdravý psychický vývoj v naší společnosti je u dětí podstatné, aby se naučily rozlišovat rozdíl mezi pravdou a lží a aby si opakovaně ověřily, že mluvit pravdu je výhodnější než lhát. Pravdomluvnost není vrozenou vlastností, pokud dítě vyrůstá v prostředí, kde je lež normou, naučí se preferovat lež. Odborník k tomu dodává: „Běžně děti lžou například v rámci sourozenecké rivality, není neobvyklé, že původ hádky či rvačky hází jeden sourozenec na druhého, stejně tak, co kdo komu snědl či rozbil. Důvodem pro takové lhaní není jen snaha vyhnout se trestu, ale někdy i poškodit v očích rodičů „protivného“ sourozence, nebo se dokonce rodičům zalíbit. Dalším důvodem pro lhaní v dospívání bývají u školáků nezřídka i svačiny či obědy ve škole. Děti se dostávají do konfliktu mezi přáním rodičů, aby pěkně jedly, a vzorem řady spolužáků, kteří svačiny vyhazují a na obědy nechodí. (Pozor, kvůli takovému chování může dojít i k rozvoji poruch příjmu potravy, takže své ratolesti a jejich stravovací návyky opravdu hlídejte a nenechejte se opít rohlíkem). Lhaní je v tomto případě pokusem vyhovět oběma stranám – držet basu se spolužáky „nejedlíky“ a zároveň se nedohadovat s rodiči – psychologové takové strategii říkají „vyhýbavé chování“. Pro budoucí charakter je velmi nebezpečné, pokud takové vyhýbavé chování dlouhodobě dítěti prochází. Problém je hlavně v tom, že se dítě nenaučí přijímat za své rozhodnutí zodpovědnost a o svém dilematu otevřeně mluvit.“
Pozor dejte také na to, že existuje duševní porucha s velice exotickým názvem „Pseudologia fantastika“ – patologické lhaní, nutkavé vymýšlení si příběhů. Když se v dětství a dospívání lhaní osvědčí jako strategie pro získání si zájmu, vyhnutí se trestu, vyřešení vnitřních konfliktů, pak v dospělosti se takový patologický lhář dostane do stavu, kdy ztrácí přehled o tom, co je pravda a co lež. A to byste svému dítěti přece nepřáli. Takže lhaní a to, jak se vaše dítě chová v určitých situacích, pečlivě hlídejte!
S pravdou se dojde dál
Lhát se nemá a klasik říká, že „pravda osvobozuje“. Ve světě dospělých se rozhodně vždy neříká pravda a asi si každý dovedeme představit situaci, kdy lhaní je pochopitelné. Rozhodně by ale mělo jít o velmi ojedinělý jev, protože mluvit pravdu je schopnost stavět se k problémům čelem, nebát se zodpovědnosti a umět přijmout zasloužený trest. Takové poselství by měly opakovaně přinášet elity národa, být vzorem hodným následování. Ve společnosti, kde je pravda vysokou hodnotou, se lidem žije lépe.