Barbora Jakobsen: Domácí násilí je problémem nás všech

Psychologie 2. června 2017

Původně jela do Norska jen na letní brigádu. Až na samotný sever země. V tu dobu tam byly polární dny, světlo 24 hodin denně, nikde ani noha a kolem panenská příroda. Tamní životní styl Barboru Jakobsen natolik uchvátil, že zůstala. A udělala skvělou kariéru na poli psychologie.

Jak dlouhá cesta vede od letní brigády k vedoucí v respektované organizaci?

Žila jsem na malém městě, kde ani není obchod, což pro mne bylo velmi exotické, protože jsem z Prahy. Neustále jsem si prodlužovala pobyt, nechtělo se mi zpátky. Pracovala jsem v domově důchodců jako asistentka, udělala jsem si potápěčský kurz, začala chodit skialp. Ale pak jsem si řekla, že je načase začít pracovat ve svém oboru. Nechala jsem si uznat vzdělání a získala potřebnou praxi na psychiatrické klinice. Pak jsem pracovala na univerzitní klinice pro závislosti a před pěti lety jsem se dostala do Alternativy násilí.

Čím přesně se Alternativa zabývá?

Alternativa násilí byla v Norsku založena v roce 1987 původně jako projekt zaměřený na agresivní muže. Dnes je to organizace financovaná státem a kraji, která má jedenáct center v Norsku a dalších skandinávských zemích. Nabízí terapeutickou pomoc mužům, ženám, mladistvým, kteří mají problémy s agresí nebo páchají násilí, ale také ženám, mužům a dětem, kteří jsou mu vystaveni.

Vznikla tedy pro ty, kteří násilí páchají. Přitom u nás jsou násilníci považováni spíš za někoho, kdo nemá zájem svůj problém řešit, nebo dokonce ani uznat.

V Norsku se nahlíží na násilí jinak než v České republice, a práce Alternativy se o to velmi zasadila. Ale i v Česku se už rozvíjejí podobné aktivity a síť organizací, například i v rámci nového vládního projektu. Důležité je uvědomit si, že chceme-li násilí zastavit, musíme pracovat nejen s oběťmi, čili s lidmi, kteří jsou mu vystaveni, ale i s těmi, kteří ho páchají. Pouhým trestem se nic nevyřeší, chování násilníků to nezmění. Základním kamenem terapeutické práce je úplné převzetí zodpovědnosti, za to, co páchám. To je první, co musí člověk, který k nám přijde, přijmout a pochopit.

v Norsku panuje názor, že za násilí je zodpovědná celá společnost. Všichni máme povinnost o něm mluvit, nepřipouštět ho. Tolerance násilí je v Norsku mnohem nižší než například v Česku. Pokud je toto téma tabu, je mnohem těžší vyhledat pomoc.

Jak ty lidi kontaktujete? Násilník se asi těžko jednoho rána vzbudí a řekne si: Biju svou ženu, ale neměl bych, asi se půjdu léčit.

Možná to někoho překvapí, ale i tohle se děje. Mnoho lidí se skutečně jednoho dne rozhodne, že s tím něco chce dělat. Každopádne když projekt před třiceti lety začínal, provázela ho podobná myšlenka. Jak tyto lidi získat? Do novin tehdy dali inzerát s textem: Biješ-li svoji partnerku, tak nám zavolej. A od té doby se telefon netrhne. Vloni jsme měli 1150 klientů, což také dokresluje, jak velký je to problém. Když se podíváme na studie výskytu násilí, vidíme, že se vyskytuje všude. Například v Česku zažila fyzické nebo sexuální násilí každá třetí žena, dvaadvacet procent ho zažilo po patnáctém roce věku ze strany partnera. Ale mnoho násilníků se za to ve skutečnosti stydí a chce s tím něco dělat. Jinému dá ultimátum partnerka nebo partner, v některých případech je agresor vykázán po nějakém útoku, jindy zasáhnou úřady na ochranu dítěte.

Myslíte, že se situace v Norsku změnila díky prezentaci tohoto problému na veřejnosti?

Určitě. Musíme mít na paměti, že násilí je trestný čin, něco, co zraňuje druhé, a společnost by na to tak měla nahlížet. Na druhou stranu v Norsku panuje názor, že za násilí je zodpovědná celá společnost. Všichni máme povinnost o něm mluvit, nepřipouštět ho. Tolerance násilí je v Norsku mnohem nižší než například v Česku. Pokud je toto téma tabu, je mnohem těžší vyhledat pomoc. Jestliže společnost vnímá násilí jako privátní problém, pak je těžké cokoli s tím dělat. Pokud to ovšem vnímáme tak, že všichni máme povinnost ho řešit, je to jiné.

Tahle profesní oblast byla vaším cílem od počátku nebo to byla spíš náhoda?

Já se vždycky zajímala o práci s lidmi, kteří zažili psychické trauma, jako například sexuální zneužívání, násilí anebo válku. Když Alternativa násilí otevírala pobočku v Tromse, měla jsem štěstí, že jsem získala vedoucí pozici a měla naprostou volnost, co se týče organizace práce a týmu. To byla skutečně ohromná výhoda, začínala jsem v organizaci velmi uznávané v odborných kruzích. Kromě klinické práce se totiž zabývá hodně i výzkumem.

Jak s násilníky pracujete?

Záleží na tom, jakým způsobem přijdeme do kontaktu. Pokud někdo zavolá, že má problém a chce ho řešit, snažíme se ho co nejdříve pozvat k nám, protože víme, že takové odhodlání netrvá dlouho. Zásadní je dát mu najevo, že bereme násilí vážně, i kdyby to byla jen jedna epizoda. Mnohdy lidé přicházejí s tím, že navštívili třeba obvodního lékaře, ale setkali se u něj s určitým zlehčováním celé věci. Jsou to věty typu „V každé rodině jsou nějaké problémy“. My to bereme naopak velmi vážně. Připomínáme, že násilí zraňuje lidi kolem, ale zároveň zprostředkováváme naději, že je možné s tím něco dělat. Mnohým z našich klientů se to daří zastavit. Na začátku terapie pracujeme vždy na tom, aby člověk byl schopen převzít odpovědnost za násilí, které páchá. Snažíme se porozumět tomu, co člověka k agresivitě vede, co je za tím. Také musíme zhodnotit celkovou situaci, často se to týká i dětí. Klient musí také vědět, že budeme v kontaktu s jeho partnerkou. Protože pokud se násilí děje v rodině, musíme mít možnost si vše zmapovat a mluvit i s dalšími členy. Vždy s nimi pracujeme odděleně. Partnerka se totiž může třeba bát o tom před mužem mluvit. Ať už navrhneme individuální terapii, nebo skupinovou, vždy pracujeme na tom, aby člověk převzal odpovědnost za násilí, které páchá.

Dozvídáte se asi mnoho nepříjemných faktů, snad i na hranici zákona, nevystavují se lidé příchodem k vám nebezpečí trestního stíhání?

Tak jako lékaři máme povinnost mlčenlivosti, nemusíme tudíž ohlašovat násilí, které se už stalo. Nicméně máme povinnost spolupracovat s policií v případech, kdy by klient mohl ohrozit někoho na zdraví, nebo dokonce na životě, a stejně tak, pokud by mohl ohrozit sám sebe. Jsou-li v rodině děti, je důležité zjistit, jestli není ubližováno i jim, a pracovat i s nimi.

Jaká je úspěšnost vašich terapií?

Mnoho lidí dokáže mít poměrně brzy kontrolu nad fyzickým násilím. Na tom psychickém je práce komplikovanější. Pokud se to nedaří zastavit, je nutné se zamyslet, jestli není třeba změnit způsob terapeutické práce. Samozřejmě máme i případy lidí, kteří nejsou schopni či nemohou násilí zastavit, ale je jich menšina.

Terapii hradí stát?

Ano. Klienti platí podobný poplatek jako u praktického lékaře, nicméně pokud někdo nemá peníze, tak neplatí nic.

Co bývá nejčastější příčinou násilí mezi lidmi? Jsou to spíše vnitřní problémy, například charakter člověka, nebo vnější? Existují typické situace, které násilí zhoršují?

Násilí je problém sociologický, problém nerovnoměrného rozdělení genderových rolí, nerovnosti ve společnosti. Také se ukazuje, že šedesát až osmdesát procent lidí, kteří k nám docházejí, bylo samo v dětství vystaveno násilí. Svou roli mohou hrát i jiné psychické problémy, alkohol, návykové látky.

Dá se říct, že je více násilníků mezi muži? Překvapilo mě, že podle průzkumů má podobné spády i mnoho žen...

Naše čísla jsou dána i způsobem, jakým se v Norsku dělají průzkumy. Pracujeme i se ženami, které páchají násilí na partnerovi či na dětech, což se jinde děje velmi málo a některé organizace pracují vyloženě jen s muži-násilníky. Ty role se mnohdy překrývají, někdy ženu týrá partner, ale ona sama pak ubližuje dětem. V rodinách, kde je někdo z dospělých týrán, existuje až o polovinu větší riziko, že dříve nebo později si začne vybíjet svou frustraci na dětech. Každopádně hrubému násilí ze strany partnera je vystaveno mnohem více žen než obráceně. Studie výskytu násilí v Norsku ale nejde porovnat třeba se studií, která proběhla v EU na čtyřiceti dvou tisících ženách.

Z posledních studií přitom jasně vyplývá souvislost mezi násilím v dětství a problémy v dospělosti nejen co se týče vztahů a psychiky, ale i fyzického zdraví. Lidé, kteří si nesou podobnou zátěž z raných let, mají nejen mnohem vyšší riziko toho samého problému, ale hrozí jim více například rakovina nebo infarkt či jiné somatické potíže.

Proč?

My se ptáme mužů i žen, dáváme jiné otázky. Ze studie Evropské unie například vyplývá, že v některých skadinávských zemích je více násilí než v jihoevropských zemích, nicméně to může souviset s tím, že v těchto zemích společnost vnímá násilí úplně jinak a toleruje ho více. A také s tím, o čem jsou lidé vůbec schopni mluvit.

Jak vypadá z vašeho pohledu srovnání Norska a Česka?

V Norsku se o násilí mnohem víc mluví a píše. Stát financuje jak pomoc obětem, tak práci s těmi, kteří násilí páchají. Myslím, že lidé o celé věci obecně víc vědí. Například to, že není jednoduché od takového tyrana odejít a že násilí je mnohem víc rozšířený problém, než by se mohlo zdát. Mnoho politiků o násilí a dalších problémech v rodině mluví otevřeně. Například bývalý ministr spravedlnosti Knut Storberget na téma násilí v rodině upozornil a mluvil také otevřeně o tom, jaké pro něj bylo vyrůstat s otcem alkoholikem. Tohle v Česku od politika neuslyšíte... Myslím si, že v Česku se skutečně ještě moc nemluví o tom, že násilí je opravdu velký problém. A to jak společnost vnímá násilí všeobecně, ovlivňuje i jak ho vnímají jednotlivci. Z posledních studií přitom jasně vyplývá souvislost mezi násilím v dětství a problémy v dospělosti nejen co se týče vztahů a psychiky, ale i fyzického zdraví. Lidé, kteří si nesou podobnou zátěž z raných let, mají nejen mnohem vyšší riziko toho samého problému, ale hrozí jim více například rakovina nebo infarkt či jiné somatické potíže. V Norsku vyšla i studie ekonomických dopadů násilí v blízkých vztazích, která mluví o šesti miliardách norských korun za rok. A to je velmi opatrná. To je také velký argument. Není to jen rozměr utrpení, ale i ekonomický aspekt.

V čem ještě vy osobně vidíte rozdíl mezi životem v Norsku a v Česku?

Pro mne je důležité, jak se k sobě lidé chovají. V Norsku jeden druhého mnohem víc respektuje. Ať už jsem pracovala jako asistentka v domově důchodců, nebo jako šéfka kliniky pro závislosti, lidé se ke mně chovali stejně. V Norsku se také skoro nesetkáte se sexismem, to je taková úleva! Respekt k ženám je tam na úplně jiné úrovni. Ale i k člověku jako takovému a k dětem. Rovnost mezi ženami a muži je prakticky samozřejmost.

Podílí se na tom i zákonodárství?

Určitě je to hodně tím, jak velkou zodpovědnost přebírá stát. My v Čechách jsme mnohem citlivější na zásahy státu do soukromí, jsme stigmatizovaní historií a totalitou. Je to historicky i kulturně podmíněné. A pochopitelné. S tím se Norové nemusejí potýkat, naopak, mají velkou důvěru ve stát, ale i v autority. Nicméně z psychologického hlediska víme, že nemůžeme čekat, že se nejdřív změní postoje lidí a teprve potom změníme zákon.

Ale stejně, nechybí vám něco typicky českého?

Pro mne je privilegium, že mohu dělat práci, kterou dělám, a žít tam, kde žiju. Zároveň mi samozřejmě chybí rodina, přátelé a česká kultura. Takže jsem velmi ráda, že teď můžu spolupracovat s ČR. Alternativa je partner projektu úřadu vlády (který je mimo jiné součástí přípravy Akčního plánu domácího a genderové násilí, pozn. red.). Pracuji i s nadací Open Society Fund Praha. Ta podpořila řadu projektů uvádějících práci s násilníky do českého kontextu. Díky tomu se prolíná česko-norské know-how a i v ČR se začíná pracovat nejen s oběťmi. Taky jsme nechali přeložit film Zuřivec, který je možné použít v kampani proti domácímu násilí na školách a tak podobně. Mám obrovskou radost, že se mohu podílet na tak smysluplných věcech.