Pomlouvá vás bývalý partner před dětmi? Snaží se všemožně obrátit je proti vám? Nad podobnou situací není radno mávnout rukou, mohli byste totiž ztratit jejich respekt, či dokonce lásku. A v nejhorším případě i veškerý kontakt s nimi. Ještě hůř ale mohou dopadnout ony - vaše děti.
KDO S KOHO
Mají jedno společné: jejich máma a táta už nejsou partneři, ale nepřátelé. Někdy dokonce téměř na život a na smrt. Tyhle děti si nepřejí nový počítač anebo psa. Přejí si, aby zákopová válka rodičů konečně skončila. V tom horším případě si dokonce přejí, aby jim jeden z nich nadobro zmizel ze života...
3 základní body Gardnerovy definice pro určení syndromu zavrženého rodiče:
- Odmítání a očerňování rodiče má dlouhodobý charakter
- Odmítání je neodůvodněné a neoprávněné, nejedná se o opodstatněnou reakci
- K odmítání přispívá preferovaný rodič, ať vědomě, či nevědomě
Termín syndrom zavrženého rodiče použil poprvé počátkem osmdesátých let americký psychiatr Richard A. Gardner. Definoval ho jako poruchu, která se projevuje tím, že dítě soustavně a bezdůvodně kritizuje a uráží jednoho z rodičů.
Vzniká během konfliktů při rozvodu a příčinou je zejména navádění ze strany druhého rodiče. Ale důvodů může být víc. Třeba že otec bil matku. Nebo naopak matka byla hysterická a házela po manželovi talíře. Děti napětí a konflikty mezi rodiči vnímají velmi citlivě.
KRAMEROVÁ VERSUS KRAMER
Rozvodový kolotoč trvá i roky. A právníci se - logicky - snaží prosadit zájem svého klienta, což znamená vytáhnout i co nejvíc špíny na toho druhého. Rozvod s sebou mimo jiné nese i nutnost domluvit se na péči o dítě či děti. Což se nezřídka mění ve vleklé soudní tahanice. A bohužel i mnozí milující rodiče při nich zapomínají vnímat potřeby svých ratolestí.
Sice vyzývají státní i nestátní instituce, aby jednaly v zájmu jejich dětí, ale sami se tím neřídí. Oba tvrdí, že ten druhý v podstatě nikdy o děti nestál, jen je zneužívá v boji o peníze a moc nad druhým.
Oba se cítí být obětí. Oba prohlašují, že ten druhý by měl ze života jejich dětí zmizet. Ty pak nemají jinou možnost než začít žít černobílý příběh o zlé matce (otci) a skvělém otci (matce).
DÍTĚ POTŘEBUJE OBA
Pro dítě je důležité, aby mělo dobrý vztah s oběma rodiči. Jinak by mohlo mít v dospělosti problémy ve vlastních vztazích, ale i ve vztahu k sobě samému. Každý jsme přece zčásti otec a zčásti matka. Pokud člověk vnímá jednoho z nich téměř jako zločince, jak bude asi vnímat sám sebe?
Syndrom zavrženého rodiče nepatří mezi lékařské diagnózy, nejde o nemoc. Přesto desítky dětí končí v psychiatrických léčebnách, kde mají znovu nalézt vztah k zavrhovanému rodiči. „Je to dlouhá cesta s nejistým výsledkem,“ říká Jiří Koutek, primář dětské psychiatrické kliniky v pražské nemocnici Motol, kde se takové děti z rozhodnutí soudu občas ocitnou.
Exekuce, obviňování z psychického týrání a zneužívání potomků, policejní zásahy, sociální pracovníci na každém kroku. Příběhů o léta trvajících soudních sporech, na jejichž konci stojí psychicky narušené dítě, je spousta.
„Začnou-li rodiče dělat v rozvodové bitvě z dětí spojence, páchají doslova zločin,“ píše ve své knize Rozvodové jedy světově uznávaný odborník na syndrom zavrženého rodiče Richard Warshak. Veškeré psychické a fyzické síly, které by dítě mělo věnovat svému vlastnímu vývoji, schlamstne rodičovský spor.
CO S TÍM
Zatímco definice syndromu je detailně vypracovaná, terapie je problematická. Gardner například doporučuje na nejtěžší formy dlouhodobý pobyt s odcizeným rodičem pod vedením terapeutů a izolaci od preferovaného rodiče. Jenže - takový soudem nařízený pobyt musí stoprocentně vyloučit závažné důvody typu separační úzkost u malých dětí, zneužívání nebo týrání dítěte, domácí násilí, kterému bylo dítě přítomno apod. Nezdravá představa o zlém světě reprezentovaném odcizeným rodičem by se také mohla naopak posílit a závislý vztah s druhým rodičem by se ještě utužil.
Nejlepší je, jako vždy, prevence. Jak ale manipulaci rodičů předcházet? „Snažte se o kontakt, pište, posílejte dárky, aby dítě vědělo, že na ně myslíte. I kdyby to na první pohled nemělo efekt,“ radí psychologové.
Pomoci mohou i instituce, které se zabývají takzvaným asistovaným stykem dítěte s rodičem, třeba Krizové centrum nebo Dům tří přání. Podle odborníků jsou však potřeba místa, kde by se psychologové a sociální pracovníci zabývali výhradně tímto problémem.