Podle lékařské definice se v pubertě mění tělo dítěte na tělo fyzicky dospělého člověka. Jak zjednodušené! Ve skutečnosti je puberta jev, který má na celou rodinu podobně destruktivní dopad jako uragán na dobře prosperující farmu.
Finanční náročnost chovu zvířátka zvaného teenager (kromě potravin má též zvýšenou spotřebu značkových oblečků, mobilů, šminek a počítačových her…) je to nejmenší. Hlavně rodičovskému egu přináší toto období nesmírně bolavé chvíle.
Dítko většinou považuje za nutné přestat se s námi bavit. Jakoby přes noc se proměníte v neschopné, nemoderní a nechápající blby, kteří potomka zajímají výhradně v době výplaty kapesného. Jindy se za vás stydí. Nepočítejte s tím, že by bylo ochotno vycházet s vámi na veřejnost – mohlo by mu to poškodit renomé.
Hlavně se svými dospívajícími mluvte, radí psychologové. Jak ale mluvit s tvorem, který ze svého doupěte vychází jen na pár minut (většinou vyplenit ledničku) a na veškeré pokusy o konverzaci reaguje trhnutím ramen a očima v sloup, v lepším případě jednoslabičnými odpověďmi?
Vztah mezi rodiči a dítětem posilují společné zážitky. Další skvělé doporučení výchovných poradců. Jenže co s otrávenou dorůstající ratolestí, která se mnohem raději než jakýmkoli aktivitám s vámi věnuje povalování na gauči, posílání tisíců esemesek a chatování s vrstevníky? Pokud ji donutíte dělat něco společně, a nenásledují otrávené obličeje a hluboké povzdechy či uražené mlčení, gratuluji.
Pořádek? Nebuďte směšní
Pokud jste snad lpěli na pořádku v jeho pokoji a chcete pubertu přežít v duševním zdraví, smiřte se s tím, že binec je oproti ostatním příznakům, které pubertu provázejí, naprostá banalita. Že se brodíte vrstvami šatstva, plastových lahví, ohryzků, kostí, špinavého nádobí, cédéček, batohů a plyšáků? Normální jev. Že se bojíte, aby se u vás nezalíbilo švábům a podobné havěti? Kupte účinný prostředek na jejich hubení a modlete se.
Já jednou v amoku vyhodila dceři několik věcí z pátého patra oknem. Tato akce sice vyvolala její hysterický záchvat, ale jinak se (stejně jako domluvy) naprosto minula účinkem.
Dospívající mládež praktikuje úklid tím způsobem, že posbírá válející se hadry – špinavé i čisté, a mrskne je do koše na prádlo.
Nějaký čas jsem si dobu před praním krátila tím, že jsem očichávala jednotlivé kousky a vracela je zpět. Pak mi došla trpělivost a údržbu jejího šatníku nechala pouze na ní – včetně ručního praní v umyvadle. Do jejího pokoje bez varování nevcházím a alespoň po této stránce je mezi námi klid a mír.
Nájezdy na skříně? Ignorovat. Nájezdy do putyk nikoli
Další rána, na kterou je třeba se připravit, je pád z někdejší kategorie „skvělá máma“ nebo „fajn táta“ do přihrádky „ničemu nerozumějící senior“. Pokud jste spolu ještě nedávno poslouchali skupinu ABBA, dá vám váš dorostenec nejspíš najevo, že muziku starší než černé uhlí zásadně nebere.
Přijměte zkrátka fakt, že pro svoje dospívající děti budete coby rodiče vždycky starci, i kdybyste je porodili v deseti letech.
Což jim ovšem nebrání v nájezdech na vaše šatní skříně a kosmetiku. Několikrát se mi stalo, že jsem na ulici potkala dceru s úplně cizí dívčinou oděnou do mého trička. Po opakovaném naléhání se zpět v mém prádelníku ocitlo páchnoucí a na několika místech propálené. Asi šlo o výměnný obchod, protože ještě předtím mi volala matka zmíněné dceřiny kamarádky, aby mě informovala o částce, kterou stála blůzka, již má šestnáctiletá princezna zlila červeným vínem.
Tou dobou se ze mě na nějakou dobu stal velmi horlivý fízl. Dceru jsem vítala s alkoholickým testerem mezi dveřmi a několikrát jsem iniciovala úspěšnou policejní kontrolu v podniku vyhledávaném mladistvými konzumenty nikoli nealkoholických nápojů.
Kláštery či internátní školy? Sem s nimi!
Mezi dvanáctým a osmnáctým rokem dceřina života jsem mnohokrát propadala malomyslnosti a pocitu, že jako matka jsem naprosto nemožná. Kde jsem udělala chybu? ptala jsem se sama sebe a provinile si připomínala dávná předsevzetí, jak budu tolerantnější a velkorysejší, než bývali moji rodiče, kterým jsem se mezitím v duchu mnohokrát omluvila.
V období puberty jsem se na dceři dopustila tolika výčitek, domluv, přednášek a zákazů, že by se na to téma dala napsat kniha. Měly jediný efekt – dítě je vnímalo coby „prudu“ a reagovalo ještě ohavnějším líčením, ještě hlasitější hudbou, ještě drzejším lhaním, ještě častějším záškoláctvím.
Pak jsem pochopila, že si na moje hysterické kvílení jednoduše zvyklo a že účinnější bude šeptat. A že mým hlavním úkolem (protože klášterů a internátů je v našich končinách bohužel nedostatek) je zatnout zuby a nechat mladou, ať si při cestě k samostatnosti třeba i nabije nos. A ono to zafungovalo.
Takže nikoli profesionální, ale ověřená rada zní: Pokuste se nenechat vytočit. Pokud to dopustíte, váš teenager bude mít jen pochybnou radost a ničemu nepomůžete. Nezbývá zkrátka nic jiného než vydržet!
Zase bude dobře…
Pomáhá úsměv (nikoli výsměch, na ten jsou dospívající velmi citliví!) a trocha taktiky. Nebojte se nastavit určitá pravidla hry – třeba v kolik se bude chodit domů. Přehlédněte, že potomek courá nohavice půl metru za sebou, že barva jeho vlasů je příšerná a náušnice už nelze spočítat (hlavně ať si je nechá nastřelit v dobrém salonu, nikoli od kamaráda pomocí hřebíku).
Nebojujte s ním kvůli malichernostem, důslednost si schovejte na podstatnější věci. Zavřete oči – uvidíte své mláďátko takové, jaké bývalo dřív. Úžasné, nadané, skvělé, milováníhodné.
Když se nad tím zamyslíte, člověku musí být teenagerů vlastně líto. Mají pocit vykořeněnosti, nejistoty, spoustu práce samy se sebou, ve všem se plácají… Pod všemi namachrovanými řečičkami jsou bezbranné jako čerstvě narozená ptáčata. Kdo ale polituje nás, rodiče, ptáte se? Nikdo. Musíme se o sebe postarat sami.
Nedovolme, aby trable s puberťáky zaplnily celý náš obzor. Vrhněme se na vlastní zájmy, oprašme stará přátelství, choďme tančit, plavat, lyžovat. Je to prevence proti tomu, začít se chovat jako prudící senioři, co umí jen sedět doma u televize a bručet a nadávat na mladé. A za pár let si můžeme oddechnout: Konečně je to za námi!
Jak přežít pubertu svých dětí:
Lžou? Kradou? Hulí? Mějte je přese všechno rádi. Chvalte je, i když většinou není za co a i když máte chuť je mlátit.
Naučte se jejich jazyku. Podivné zvuky, které vyluzují, nejsou míněny nepřátelsky. Mluví? Naslouchejte. Nemluví? Nedorážejte.
Ignorujte, že se oblékají jako stavební dělníci, že se nemyjí (ač většinu času tráví v koupelně), že nosí podivné účesy a spoustu kovu na všech částech těla.
Dopřejte jim soukromí. Pokud škvírou dveří jejich pokoje nestoupá dým, vyhněte se jim.
Berte to z lepší stránky. S puberťákem se nenudíte – nepřetržitým sběrem po bytě pohozených věcí zabijete spoustu času, který byste jinak trávili povalováním u televize. Při vláčení tašek plných potravin pro svá zlatíčka posilujete paže.
Nehlídejte je, jen se tu a tam porozhlédněte, kde je máte. Co když po pátém jointu nemohou trefit domů?
Do budoucna hleďte s optimismem a nadějí. Jednou jim bude třicet a teror skončí. A jejich děti jim to vrátí!
Nezabíjejte je!