Baron Prášil byl celkem roztomilý fantasta. Jenže skutečnost zdaleka není tak veselá jako kniha nebo film. Pseudologia phantastica neboli přehnané fantazírování, mýtomanie, dysmnézie, bájná lhavost, zkrátka nazývejte si to, jak chcete, v každém případě je to průšvih.
A nejen onoho barona, který kudy chodí, tudy trousí ty nejneuvěřitelnější historky – ve skutečnosti prachsprosté lži – ale rovněž i všech, které do svých bájí a pověstí zahrne. Díky němu se i vy můžete nevědomky dostat do velmi nepříjemných situací. A nemyslete si, dobře vím, o čem mluvím, s jedním takovým jsem kdysi prožila pár let. Co jsem ovšem netušila, že dobrá polovina z toho byla z říše fantazie.
BÁJEČNÝ VYBÁJENÝ ŽIVOT
Bájná lhavost je porucha, při níž člověk vypráví smyšlené historky, které údajně zažil. Sem tam to asi dělá každý. Něco si přibarví, aby vypadal lépe, přidá trošku pepře a cizokrajného koření, aby vyprávění bylo dostatečně poutavé. Ale co je moc, to je moc. Bájný lhář zažívá tisícero dobrodružství dnes a denně a dostává se do tak zvláštních situací, že člověk jen zírá – a vychází z nich navíc velmi často jako vítěz! Bájná lhavost může mít různé stupně, přeháněním a přikrášlováním počínaje přes občasné vyprávění poutavých historek a každodenním vymýšlením konče.
Odborník dokáže pomoci.
Jak na bájného lháře?
- Nejlepší je na nic nečekat a rychle utéct. Pakliže vám na něm ale záleží až příliš, třeba už jste manželé a máte i děti, jediným řešením je zajít za odborníkem. Ten musí v prvé řadě vyloučit jiná psychiatrická onemocnění jako například bludy apod. Bohužel musíte počítat s tím, že léčba je obtížná a dlouhodobá, a nejspíš vám bude i nějakou dobu trvat, než svého barona Prášila přesvědčíte, že má problém…
Žít s takovým sedmilhářem je vskutku jen pro velmi otrlé. Problém je totiž v tom, že zatímco vy víte, že lže, on si toho není vědom, nebo jen částečně. Žije ve svém smyšleném světě a neumí ho oddělit od reality. A když mu začnete vyčítat nesrovnalosti, nějak se vždycky vykroutí. Anebo se na vás rozzlobí.
Mnohdy vás dokonce i přesvědčí o své pravdě, takže si nakonec říkáte ono klasické: „Tak nevím, kdo je tady blázen, já, nebo on?“ I když cílem takového pohádkáře není někoho poškodit – dost často se tak děje. Jakmile jeho výmysly začnou působit vztahové či finanční potíže, už nelze jen mávnout rukou.
Život s "bájným lhářem" může být peklo.
A CO KDYŽ LŽOU DĚTI?
Všelijaké fantasmagorie si vymýšlejí hlavně osoby hysterické (ženy i muži!), alkoholici, lidé s psychickou poruchou – a velmi často i malé děti. Tyhlety dětské báchorky jistě znáte, dokonce je možná posloucháte den co den. V určitém věku je to normální. Když totiž dítě zjistí, že dospělí nevědí všechno, začne to na ně zkoušet. Postupně si ale uvědomuje, že je sice možné lhát, ale že to také můžou dělat i ostatní, což je velmi důležité poznání. Pokud by se u dítěte tato schopnost nevyvinula, bylo by vůči lžím naprosto bezbranné, nedokázalo by je rozpoznat, a to by mu značně zkomplikovalo žití. Lhát například neumějí některé autistické děti.
Schopnost lhát se objevuje mezi třetím až pátým rokem věku dítěte, přibližně v šesti letech tento syndrom většinou samovolně odezní. Podobná záležitost ve čtvrté třídě základní školy už ale může signalizovat nějaký problém. Mnohdy takto fantazírují děti nešťastné a frustrované. V takovém případě by se možná rodiče měli zamyslet nad tím, čeho se jejich dítěti nedostává.
Hlavním cílem bájných lhářů je totiž upoutat pozornost, popřípadě si vysloužit uznání, obdiv nebo soucit ostatních.