Proč vítězí outsideři?

Outsideři totiž vyhrávají v jednom kuse, jak píše kanadský spisovatel a novinář Malcolm Galdwell ve své knize David a Goliáš, v níž se zamýšlí nad tím, co se stane, když se obyčejný člověk střetne s obrem. „Obry“ přitom myslí nejrůznější mocné protivníky, kteří nám sužují život – od armád a silných bojovníků až po postižení, rány osudu či útlak.

DAVID A GOLIÁŠ

„Proč nás pokaždé šokuje, když David porazí Goliáše?“ ptá se Galdwell. „Proč automaticky předpokládáme, že někdo menší, chudší, méně dovedný je nutně v nevýhodném postavení? Proč když vidíme obra, automaticky předpokládáme, že vítězství v bitvě je jeho?“

Představte si, že byste měli sečíst všechny války za posledních dvě stě let, v nichž se střetla malá země s velmi malou. Řekněme, že jedna strana musí druhou nejméně desetinásobně převyšovat co do populace a ozbrojených sil. V kolika případech podle vás zvítězí silnější strana? Většina z vás by určitě uvedla číslo blížící se stu procentům. Desetinásobná převaha je obrovská! Skutečná odpověď vás zřejmě překvapí. Když politolog Ivan Arreguín-Toft tento výpočet před pár lety provedl, přišel s výsledkem 71,5 % – to znamená, že téměř ve třetině případů zvítězí ta slabší země.

To jste nečekali, že? To se totiž stane, když se ten slabší zachová jako David a odmítne podmínky boje, jaké si představuje silný soupeř, a zvolí netradiční taktiku... „Když outsider bojoval jako David, obvykle zvítězil,“ říká Galdwell. „Většinou ale ti slabší jako David nebojovali. Proč?

Nedává to smysl, dokud si nevzpomenete na dlouhý pochod Lawrence z Arábie pouští do Akaby. Je jednodušší obléct vojáky do nablýskaných uniforem a nechat je pochodovat v rytmu bubnů než je vláčet šest set mil na velbloudech přes poušť plnou hadů. Strategie pro outsidery jsou NÁROČNÉ. Ale jsou.“

UŽITEČNÁ NEVÝHODA

Podle Galdwella vnímáme výhody a nevýhody velice rigidně a omezeně. Jako užitečné hodnotíme faktory, které ve skutečnosti tolik užitečné nejsou, a jako neužitečné naopak ty, které nám dávají sílu a moudrost. Rodiče například nabádají děti, aby si vybrali tu nejlepší možnou školu, protože ty nejlepší školy jim umožní dělat, cokoli si budou přát. Bereme jako dané, že „velký rybník“ znamená více příležitostí.

„V hlavách máme uloženu definici toho, co představuje výhodu, ale ta definice se mýlí,“ tvrdí Galdwell. „A k čemu to vede? Znamená to, že bitvy mezi outsidery a obry interpretujeme mylně. Znamená to, že podceňujeme, kolik svobody můžeme získat tam, kde to vypadá nevýhodně.“

KDYŽ DYSLEXIE POMÁHÁ

„I dyslektici jsou outsideři. Ve škole jsou stranou od ostatních, protože nezvládají to, co od nich škola vyžaduje. Je možné, že jim postavení outsiderů v konečném součtu poskytne nějakou výhodu?“ ptá se Galdwell.

„Je těžké tomu uvěřit, když si vezmeme, kolik lidí s touto poruchou celý život bojuje. Je tu ovšem zvláštní skutečnost. Mimořádně vysoký počet úspěšných podnikatelů jsou dyslektici. To můžeme interpretovat dvěma způsoby. Možná, že tato pozoruhodná skupina lidí zvítězila i přes svůj handicap: jsou tak chytří a tvůrčí, že je nic – ani celoživotní zápas se čtením – nezastaví. Druhá, zajímavější možnost je, že uspěli částečně právě díky své poruše, že se během potýkání s ní naučili něco, co se ukázalo jako obrovská výhoda...“

KOMPENZAČNÍ UČENÍ

Většina z nás přirozeně tíhne k oblastem, kde vyniká. Dítě, které snadno pochytí čtení, čte víc a víc a dál se zlepšuje, až skončí v oboru, který vyžaduje rozsáhlé čtení. Mladík jménem Tiger Woods vyniká na svůj věk mimořádnou koordinací těla a zjistí, že jeho představám vyhovuje golf. Trénovat ho baví. A protože ho to tolik baví, dál se zlepšuje a tak pořád dál. To je „kapitalizační“ učení. Vylepšujeme své schopnosti v nějaké oblasti tím, že stavíme na svých přirozeně silných stránkách.

U žádoucí náročnosti ovšem funguje opačná logika. Většina našeho učení je kapitalizační. Je to jednoduché a přirozené. Když máte krásný, dokonale posazený hlas, nechybí moc k tomu, abyste začali chodit do sboru. „Kompenzační“ učení je naopak velmi těžké. Když se učíte nazpaměť, co vám vaše matka předčítá, a potom to máte reprodukovat tak, aby to lidem okolo znělo přesvědčivě, musíte se utkat se svými limity. Vyžaduje to, abyste překonali svou nejistotu a pokoření. Většina lidí s vážným handicapem to nezvládne.

Ale ti, kteří to dokážou, jsou na tom LÉPE, než by byli jinak. Když se totiž něčemu učíme z nutnosti, je to nevyhnutelně silnější, než když nám učení jde samo. Dyslexie vás – v tom nejlepším případě – donutí rozvinout dovednosti, které by se jinak možná vůbec neprojevily. Navíc vás přiměje k rozhodnutím, která byste jinak ani nezvažovali.

„Inovátoři musí být otevření zkušenostem,“ říká Galdwell. „Musí si umět představit věci, které si jiní nepředstaví, a být ochotni zpochybnit vlastní předsudky. Jsou to lidé, kteří jsou ochotní přijímat společenská rizika a dělat věci, které ostatní mohou odsuzovat. To není jednoduché.

Společnost se na takové chování nedívá s pochopením. Jako lidé máme v sobě zakódováno, abychom u svého okolí hledali souhlas. Radikální a průlomová myšlenka se ale nikam nedostane bez ochoty zpochybnit zažité konvence.