Špatné vzpomínky: Máme si s nimi zahrávat u doktora?

Psychologie 1. září 2020

Všichni z paměti nepříjemné zážitky mažeme, takže naše vzpomínky mohou být leckdy a v lecčems dost matoucí. A tak se jimi raději ani moc nezabýváme. Jenže bez vyřešené minulosti není zdravá budoucnost. Keira Knightley si ve filmu Nebezpečná metoda zavzpomínala. A uzdravila se.

Freudovu léčbu zvanou psychoanalýza vyzkoušel v tomto životopisném filmu na mladé pacientce, u níž byla diagnostikovaná tehdy tolik populární hysterie, poprvé jeho žák a obdivovatel Carl G. Jung. Keiru ve filmu (a před sto lety Sabinu Spielrein v reálu) pobízel, aby mu vyprávěla. Nakonec se dostali až k jejímu otci, který ji ponižoval a bil. Z dětství si Sabina odnesla obrovské emoční trauma. I proto, že ji ono ponižování sexuálně vzrušovalo a styděla se za to. V dospělosti toto nahlas vyslovené přiznání Jungovu pacientku nakonec vyléčí. Už nemusí nic ‚zapomínat‘, vytěsňovat a dělat, že to nebylo.

Na kanapi u Freuda

Že se do našeho nevědomí ukládá úplně všechno včetně našich nejtajnějších přání či obav, poprvé prohlásil Sigmund Freud na konci 19. století. A tvrdil, že se potlačování zneklidňujících a nepřiznaných myšlenek dříve nebo později projeví. Nejčastěji neurotickými symptomy, protože ‚zapomínání‘ nepříjemných věcí nás stojí příliš mnoho psychické energie. Od toho je tu pak psychoanalytik či psychoterapeut, který se trpělivě snaží, aby to, co bylo potlačeno, se znovu dostalo na světlo.

Databáze v hlavě

Ve vyspělých zemích světa je rok co rok u deseti procent obyvatel diagnostikována nějaká duševní choroba. A psychický problém, se kterým si neví rady, postihne podle některých odhadů v průběhu života jednoho člověka ze čtyř. Někdy je to ‚jen‘ prosté ‚Nevím, jak dál, tak se jdu poradit‘, jindy jsou to právě špatné vzpomínky, které v dospělosti člověka doběhnou. A dovedou k odborníkovi.

Nemilované dítě v nás

Už je objektivně dokázáno, že zanedbávání nebo tvrdá a nedůsledná výchova v útlém dětství fatálně zvyšují pozdější riziko depresí, úzkostlivosti, obezity, diabetu i srdečních chorob. Tato ‚nevýchova‘ se podepisuje hlavně na ženách. „Tělesné tresty se v rozhovorech s klientkami objevují až překvapivě často a mnohem více než u mužů. Podle mého je to i proto, že ženy jsou obecně na jakékoli násilí citlivější,“ píše ve své knize Vztah otce a dcery brněnský psycholog Tomáš Novák. Leckteré oběti fyzického či psychického týrání a také sexuálního zneužívání pak samy se sebou v dospělosti hrají hry na ztrátu paměti nebo výběrovou hluchotu a slepotu. Někdy lžou samy sobě tak dobře, že pak už vlastně ani neví, zdali se ‚ta věc‘ kdysi opravdu stala nebo ne. A tak jediný pocit, který jim zůstane, je pocit nemilovaného dítěte. A každý zkušený terapeut ví, že nemilované dítě je navíc vždycky přesvědčeno, že chyba je v něm. I když mu už táhne na čtyřicet!

Kdo přijde, je zdravý

Podle známého amerického psychiatra a psychoterapeuta M. Scotta Pecka není nic nepřirozenějšího, než se pak psychoterapii podrobit. „Vystavujete se maximálnímu ohrožení ze strany jiného člověka a ještě mu platíte za to, jak vás prohlíží a rozebírá," říká Peck. Když se položíte na pohovku, jako byste s otevřeným hledím přijímali riziko možného nesouhlasu. „Podrobit se psychoterapii proto vyžaduje obrovskou odvahu, takže mnozí pacienti, kteří tuto odvahu mají, jsou už na začátku léčby – oproti vžitým představám – nadprůměrně silnými a zdravými jedinci,“ tvrdí psychoterapeut.

To se nestalo!

V případě špatných vzpomínek musí klient nejdřív přijmout fakt, že to, na co si raději vzpomenout nechce, se doopravdy stalo, ale že on za to nemůže. A že i přesto má jeho život a on sám svoji cenu. Vědomí vlastní ceny je pro duševní zdraví naprosto nezbytné. Objektivně vychází přímo z rodičovské lásky, v dospělosti se pak už získává jen velmi obtížně. Na svou cenu v očích rodičů usuzují děti mimo jiné podle času, který jim věnují. Nemuselo se vám tedy stát v dětství nic děsivého, abyste dnes měli problémy. ‚Jen‘ vás nechávali často samotné a obvykle vás odbývali slovy ‚Teď ne!‘ Ve chvíli, kdy si trauma z dětství s pomocí terapeuta přiznáte, dostaví se úleva. Někdy je cesta k ní přímá a rychlá.

Čtyřicetiletá Monika měla za sebou dlouhý vztah s alkoholikem, po něm následoval násilník a nakonec skončila sama se dvěma dětmi. Na terapii přišla s úzkostnými stavy. Po dvou měsících a deseti sezeních přišla chvíle, kdy ji terapeut ‚dovedl‘ až k nejranějším vzpomínkám. Uprostřed kuchyně u své babičky seděla na klíně bratranci z druhého kolene. Byly jí tři roky. Houpal ji, hladil po vlasech a tiše zpíval. Ona se přes stůl dívala na svého otce. To bylo všechno, ale Monika si v ten moment uvědomila, jak moc celé dětství toužila po tom, aby ji takhle na kolenou houpal on. Jenže otec ji stěží jen pochválil. Pošramocené sebevědomí ji v dospělosti dovedlo k pošramoceným vztahům. Ve chvíli, kdy tuto jednoduchou rovnici Monika rozluštila, ulevilo se jí. Jung s oblibou říkával, že vědomí se dá drezírovat jako papoušek, nevědomí nikoli. Na vědomé úrovni prožila Monika normální dětství, její nevědomí si ale žilo po svém.

Terapie potřebuje upřímnost

Hodně terapeutů proto na začátku svým pacientům vysvětluje, jak to s nevědomím je. Peck jim kreslí kruh, pak na jeho obvodu označí malou výseč. „Ukážu na ni a řeknu: tento kousek představuje vaše vědomí. Celý zbytek kruhu, 95 procent nebo i více, je vaše nevědomí. Budete-li dost dlouho a usilovně pracovat na tom, abyste pochopili sami sebe, zjistíte, že tato obrovská část vaší mysli obsahuje netušené poklady.“

Jak si ale uvědomit to, co na vědomé úrovni nevíme? Používá se k tomu především technika volných asociací, tedy mluvení o tom, co vám zrovna přijde na mysl od vzpomínek až po útržky snů. Proto Freud pořídil svým klientům do ordinace ono slavné kanape. Posadil se jim za hlavu, aby nerušil, a už jen poslouchal. Pozvolna tak získával klíč k interpretaci toho, co se ve skutečnosti (a nikoliv jen na pacientově racionální úrovni) opravdu děje. A s čím by mohl pomoct. Vyslovit byste měli vše, co vás napadne, i kdyby se vám to zdálo bezvýznamné, trapné, nepříjemné nebo nesmyslné. Když vás napadne více věcí současně, měli byste mluvit o té, o které byste raději nemluvili vůbec.

Přeřeknutí se taky počítá

Přímou cestou do nevědomí jsou pak sny. V terapii se s nimi pracuje často. Představují vnitřní pravdu a skutečnost takovou, jaká je. Právě proto, že jde o neracionální psychický proces. Třetím způsobem, jak se nevědomí projevuje a promlouvá k nám, je jeho odraz v našem jednání. Jsou to tzv. freudovská přeřeknutí (místo Petře řeknu partnerovi Michale, protože mě zrovna zranil tak, jako kdysi můj bývalý). Nebo že začnete chodit na terapii o pár minut později, protože si nejste ochotni připustit, že se na terapeuta zlobíte. Nesouhlasíte s tím, na co vás přivedl, a tak se mu na nevědomé úrovni bráníte tak, že začnete chodit pozdě. Když vás pak terapeut donutí nahlas říct, co cítíte, obvykle dojde k velkému pokroku. Naše nevědomí je zkrátka mnohem moudřejší než my sami. Nutí nás být upřímní sami k sobě.

Pomůže i hypnóza

S tím, co máme hluboko v sobě, pracuje i hypnóza. V tranzových stavech se spolu s hypnotizérem dostanete k informacím, které nejsou v bdělém stavu dostupné. Včetně těch, ke kterým vás kvůli velkému emočnímu zranění racionalita nepustí. Celkem úspěšně funguje i v případě, kdy trpíte nějakou fobií. Ta totiž bývá obvykle jen zástupná. Problém je jinde a mnohem hlouběji, na povrchu se však tváří jako strach z výtahů nebo z injekcí.

Nech to koňovi

Na akutní životní krize, ze kterých se momentálně hroutíte, však psychoanalýza ani hypnóza vhodné nejsou. Ty vznikají na vědomé úrovní a také se musí na vědomé úrovni řešit. Jít se poradit po rozvodu, rozchodu nebo když vám dítě propadá ve škole byste ale měli. Bývá to ten nejjednodušší způsob, jak svoje trápení zkrátit na minimum. „Já bych zaťukala na dveře u poradenského psychologa. Kromě patřičného vzdělání to bývá člověk, který stojí nohama na zemi a poskytne vám i dobré rady třeba kolem rozvodu,“ radí psycholožka Marta Boučková. Jde o terapii krátkodobou a hlavně praktickou. Jedno z nejběžnějších poznání, které pak můžete u psychologa získat, je, že některé věci řešení nemají a že je prostě máte nechat být. Na rozdíl od špatných vzpomínek z dětství.