Marika Procházková: Potkala jsem anděla

Když se objevila v novém seriálu Obchoďák, možná jste si řekli, že se mezi těmi stále dokola se točícími tvářemi objevil někdo nový. Tvář, která vybočuje a nějakým způsobem k obrazovce přitahuje. V duchu jste se ptali, kdo to je?

Marika Procházková sice není zbrusu novou posilou tuzemského herectví, protože má za sebou už nejeden film (dokonce si zahrála i v seriálu Profesionálové), ale možná právě až teď přišel její čas.

Sám za sebe si troufám říct, do roka a do dne bude nejen žádaná mezi tvůrci, ale její jméno bude frekventované ve všech tuzemských médiích. Marika je totiž nezaměnitelná, příjemná, mezi svými kolegy oblíbená a snadno zapamatovatelná. Což je pro člověka, který se rozhodl pro herecké povolání, obrovská devíza.

Připadáte si jedinečná a výjimečná?

Teď už ano.

Protože jsem to řekl?

Ne, to ne. Spíš v kontextu toho, jak jsem se na sebe dívala dřív a jak se vnímám dnes. A ten rozdíl je velký.

Povídejte...

V minulosti jsem byla plná pochybností, úzkosti, plachosti a strachu. Ale abych to vysvětlila. Dnes už si uvědomuju, že to, jaká jsem, je obrovská přednost, a nikoliv handicap, jak jsem to vnímala v minulosti.

Ve vašem hlase mi ale jistá pochybnost zní i teď. Proč jste si dřív připadala jako handicap?

Už odmala jsem si uvědomovala, že jsem jiná, že se nějak odlišuji, že se vymykám, že takzvaně nezapadám. Uvnitř tichá a osamělá. A v pubertě jsem ještě hodně rychle vyrostla, takže jsem, aniž bych chtěla, byla najednou příliš vidět.

Což je pro ženy, a herečky zvlášť, přece velké plus, ne?

Ano, ale já to tak nevnímala. Když se z holčičky začala klubat žena, tak jsem to nechtěla. Toužila jsem se schovat, nebýt vidět. Místo abych vnímala, že se z larvy rodím v krásného motýla, a těšila se na to, připadala jsem si nepůvabná a nepřitažlivá. Jak se říká, klamala jsem tělem. Nebo spíš se moje duše hádala s tělem. A jak jsem nerozuměla sama sobě, tak jsem mátla i okolí a mnozí lidé se v mé přítomnosti necítili dobře.

Neměla jste se ráda tak, jak jste se měla mít.

Ne... Neměla jsem se ráda vůbec. A z toho mi bylo těžko... Ale to už je pryč. Dřív jsem žila jen z minulosti, ale dnes už vím, že je podstatné být teď. Když si člověk začne vážit sám sebe, je „lehkost bytí krajně snesitelná“. Pochopila jsem také, že člověk, který nemá lásku především sám pro sebe, nemůže ji pak ani v krystalicky čisté podobě dát. A to jsem dřív nevěděla. Obětovala jsem se pro druhé a čekala, že tím získám lásku i pro sebe. Žila jsem stále na dluh, na svůj úkor... To je mé hluboké poznání. Kdybyste mluvil s lidmi, kteří mne znají, potvrdili by vám to.

Co bylo tím nejzásadnějším zlomem, kdy se z té zakřiknuté Mariky stala Marika, která teď sedí přede mnou?

Potkala jsem anděla... V „předtímku“, jak roztomile říká jedna moje kamarádka, jsem měla hluboké psychické propady, jejichž intervaly se zkracovaly a doba trvání prodlužovala. Nebylo žádné KUDY ani PROČ. Jako bych se nemohla pořádně nadechnout a jako by „světlo na konci tunelu“ někdo zhasl. Nic není náhoda, a tak jsem se jednou podělila o svou tíhu a dostala jsem kontakt na bytost plnou světla, lásky a něhy. Ta mi pomohla nalézt zdroje mých smutků a úzkostí a začala jsem se hojit. No a rozsvítilo se... zázračně.

Můžete mi sama za sebe definovat štěstí?

Našla jsem si takovou definici: Štěstí je míra svobody duše, nezávislá na okolnostech. Lidé si myslí, že budou šťastní „až...“. Ve smyslu: Až budu mít peníze..., až postavím dům..., až budu mít dítě... atd. Civilizace je bohužel takto naprogramovaná. Ale ono to tak nefunguje. Zdroj štěstí je uvnitř nás. A následně odráží to, co k nám přichází zpátky. Často nechápeme, že když stůněme, tak původ nemoci je v naší mysli. Něčím se sami sobě zpronevěřujeme a duše nám prostřednictvím těla posílá varovné signály, abychom pochopili. Když nasloucháme, tak se pak hojíme.

Jak a kdy Marika Procházková vystoupila ze svého stínu a jaký je herecký typ? Dozvíte se v rozhovoru Luboše Nečase ve Vlastě 41/2012.