Vendula Svobodová: Všechno je jinak

Kdybychom se nepotkaly před mnoha lety, kdybych s ní netočila velký dokument o jejím manželovi a kdybych proto nevěděla, kdo je tahle žena, nedovolila bych si jí položit první otázku. Ani šestou. Vlastně s ní vůbec vést tenhle rozhovor...

Vendule zemřela dcera, její manžel si vzal život a půl roku po něm odešel i její otec. Má za sebou hloubkový audit svého nadačního podnikání, který sice ukázal, že je vše v pořádku, ale slabší povaze by už jen ten proces mohl odebrat zbytek sil.
A navíc... bulvár se opět šťourá v jejím manželství... Přes to všechno denně pomáhá desítkám nemocných dětí a jejich rodinám.

Jak je možné, že z vás prokazatelně není alkoholička, nejste na prášcích, a dokonce ani v blázinci?

Pro mě, Vendulu tady a teď, je to zcela zásadní otázka. Normální lidi mají moje zkušenosti v sedmdesáti. Někdo dospěje ve dvaceti, někdo ve čtyřiceti a někdo nikdy. Já byla asi původně předurčena k tomu, nedospět nikdy. A vše to, co se stalo, mi dospět pomohlo.

Dospěla jsem k vyrovnání se s realitou. Ale přes obrovskou emoční bolest. Základní poznatek, který jsem zatím identifikovala, je to, že různé rány osudu vnímáte v různých obdobích života jinak. A taky, že bych tu psychickou bolest, kterou jsem prožila, vyměnila za bolest fyzickou. Raději bych půl roku v kuse rodila bez epidurálu.

Kam jste vlastně směřovala před osudovým setkáním s Karlem Svobodou?

Na práva. Chtěla jsem dělat kriminalistiku. Pracovala jsem jako tisková mluvčí jedné politické strany a pak, na konci dětství – vůbec neříkám v rané dospělosti – jsem potkala Karla. A chtěla bych vidět začínající ženu, která by se do něj nezamilovala. Karel byl muž z jiné planety. Kdybych použila parafrázi: Karel byl vše o muži, na co jste se bála zeptat.

Jak se dnes vidíte zpětně?

Kdybych věděla, co mě čeká, a teď myslím jen ten samotný hon na čarodějnici, bez dalších tragédií, utíkala bych do polí a neotáčela se. Část anestezie obstarala láska a mládí a část jednoduše prostá nevědomost toho, do čeho jsem vlezla. Svět šoubyznysu je pro přivandrovalce – jedním slovem – nevlídný.

Když já v něm ale měla lásku! První na pořadu dne bylo mít dítě. Mít spolu dítě, které by si o mnoho let starší Karel ještě užil. Když se nám narodila Klárka, měla jsem dojem, že to všechno dáme. Že konečně lidem dojde, že kdokoliv, dokonce i „holka vodnikud“ a slavnej skladatel, má právo na štěstí.

Čím vlastně lidi tak dráždíte?

Vedle Karla si všichni někoho představovali. Upřímně si myslím, že se nenarodila taková, která by vyhověla. Navíc, já lidi hrozně polarizuju. Mám to padesát na padesát. Miluju černej humor, když otevřu dveře, dokonce i v nejhlubší depresi, otevřu je rázně. Neumím vypadat smutně, křehce ani zraněně.

Když je mi nejhůř, když jsem úplně na dně, sedím a klepu se a vytřeštěně hledím. Nic víc. Prostě se tiše sesypu. A když se zas nějak poskládám, rozrazím znovu ty dveře... myslím, že lidi mají nějaké zažité představy o utrpení a já je nesplňuju... Z podstaty povahy nejsem bolestínská.

Ono je vždy velmi složité pochopit, co potřebuje člověk, kterého potkala nějaká tragédie.

To je ono. Kdekdo řekne, že vás chápe. Nechápe. Nejde to. Uvědomuji si například, jak mnou třeba po smrti Klárky zmítaly různé deprese a úzkosti a jiné psychické stavy, které mě házely doslova mimo realitu.

To je pak strašně těžké pro ty nejbližší. Tragédie sama o sobě a ještě proměna toho člověka, kterého se bezprostředně týká, v naprostého cizince. Vzpomínám si – to ještě byla Klárka zdravá – jak jsme dostali dopis z Černošic, odkud pocházím. Sousedka nás v něm prosila o finanční výpomoc, potřebovala odjet do zahraničí na transplantaci kostní dřeně.

Tenkrát to u nás ještě nebylo běžné. Než jsme cokoliv stačili udělat, zemřela. Byl to záchvěv bezmoci, ale přestože jsem měla pocit, že rozumím té ztrátě, nerozuměla jsem. Karel určitě rozuměl těmhle věcem víc. Zemřela mu na rakovinu první žena.

Vrátím se vlastně k první otázce, jak lze přežít smrt dítěte?

V zásadě nelze. Vaše část zemře taky. Ztrátu Klárky pociťuji třeba hrozně moc právě teď. Dnes by jí bylo sedmnáct. Říkám si, jak by vypadala, jaká by byla, šly bychom do tanečních... myslím, že kdyby žila, lépe bych se vyrovnala i s Karlovou smrtí. Měla bych se ke komu přimknout. Když zemřela, prožila jsem vlastně svoji druhou pubertu. Postavila jsem se na odpor autoritě osudu, nenáviděla jsem ho.

Při tom všem jsme se ještě snažili zachránit manželství. Manželství, kde jeden druhému denně, už jen prostou přítomností, připomínáte tragédii. Mnoho párů tuhle zkoušku vůbec neustojí. Nedivím se. Jeden se druhému stane výčitkou. Zároveň ale jen ten druhý, koho se to týká, vám může rozumět. Je to šílená situace. Já vyváděla, a v Karlovi se naopak bolest střádala.

Jednou z dalších cest vyrovnání se s osudem byla i vaše pomoc jiným dětem a jejich rodinám.

Věděla jsem, že musím něco udělat. Cokoliv, co má smysl. Dva a půl roku jsem se stýkala s lidmi v mé situaci. Nemohla jsem je opustit. S charitou jsem začala už dřív, ale s Karlem za zády. Bylo to v čase povodní. Jeli jsme z festivalu v Karlových Varech a slyšeli tu hrůzu v rádiu.

Napadlo nás oslovit Červený kříž a udělat charitativní koncert. Tehdy jsem se za pochodu učila organizovat. Mnozí lidé mají o charitě nejasné představy. Řeknou: vy máte peníze, tak je těm lidem dejte. Dobře, tak jim je dáme, ale co příště a co za rok? Vždy musíte minimálně násobek toho, co se odevzdá, ne-li víc, sehnat. Naučila jsem se to systémem pokus-omyl.

Charita rovná se dobrota srdce?

To, že člověk pomáhá nemocným dětem, ještě neznamená, že je dobrý člověk! To, jestli jste, nebo nejste slušní, víte jen vy sami. Večer, když si sami se sebou vlezete pod peřinu. Tam se schovávají chyby, poklesky i dobré skutky na jedné hromadě. Jde o to je protřídit a dokázat vyjít každé ráno zase ven. Dokážou to i ti, kterým se tam pod tou peřinou nahromadí víc špíny. Ale je jen otázkou času, kdy jednoho rána už tu špínu nemůžou smýt. To funguje, ne, že ne!

S kým Vendula Svobodová sdílí svá tajemství a jakým způsobem se naučila nenechat vláčet představami cizích lidí o sobě samé, si přečtěte ve Vlastě 15/2012.