Seriálovou i divadelní hereckou odnož Petr Konáš spojil na jevišti v one man show o herci z televizních seriálů, v níž zúročil své osobní zkušenosti s natáčením.
Mohlo by vás zajímat
Hra má dost neobvyklý název. Proč se jmenuje zrovna Dokonale křehká cesta k růžovým poutům?
Název je schválně složený jako pelmel z několika seriálů, které šly v poslední době na obrazovkách. A několikrát se měnil. Premiéru jsme měli v říjnu.
Když jsem dostal nabídku zahrát si seriálovou postavu – lékaře Reného Skalského, kterému hrozí, že už se v seriálu nebude objevovat, těšil jsem se, že mám možnost vzít si na paškál fenomén seriálu jako takový a udělat si legraci z tohoto trochu podivného světa.
A samozřejmě i sám ze sebe. Bohužel se do něj kvůli mnoha okolnostem nevešlo zdaleka všechno, co by v něm mohlo být. Přesto vzniklo divácky velmi úspěšné představení.
Co vám v něm například chybí?
Mnohem víc bych se zaměřil na sílu televizní obrazovky a médií vůbec. Fakt, že jeden den jsem naprosto neznámým hercem oblastního divadla a druhý den si - když to zveličím – lidi lepí moje fotky na zeď nad postel jen proto, že znají moji tvář z televize, je trochu strašidelný.
Člověk za to ani sám nemůže, a média z něj udělají někoho, kým on vlastně ani být nechce. Aniž by si to uvědomoval, je mu podsunutý nějaký kolikrát i vykalkulovaný obraz. A průšvih je, když on tomu obrazu nakonec sám uvěří.
Vám média podsunula nějaký vykalkulovaný obraz?
Bylo zvláštní číst o sobě jako o známé osobnosti a nějakém sexsymbolu. Ani v jedné škatulce jsem se moc nepoznával. A pak jsem to přestal řešit a nechal svůj mediální obraz, ať si žije sám o sobě. První taková vlna se vzedmula, když jsem začal hrát v Ordinaci Šamberu. A svým způsobem se na ní vezu dodnes. Často se mi stává, že mě někdo na ulici zastaví s otázkou: „A kdy vás zase uvidíme v televizi?“
Přestože už se rok a půl objevuju v seriálu Cesty domů. Ale pravda je, že už mě lidi na ulici zdraví „Nazdar, Kosíku!“ a dávají mi najevo, že je jim tenhle doktor sympatický.
Pochopitelně se mi sem tam zasteskne po anonymitě, kterou jsem měl, ale pomalu si zvykám. Sám jsem si tu cestu zvolil. Jen se zkrátka občas vyhýbám společenským akcím. Například si odpustím maturitní ples v Chebu, protože bych si ho neužil tak, jak bych chtěl.
V seriálu Cesty domů ztvárňuje doktora Šimona Kosíka
Když jste šel studovat Vyšší odbornou školu hereckou a začal trochu do hereckého světa pronikat, uměl jste si představit, co to všechno obnáší? Měl jste určité iluze, o které jste pak třeba přišel?
Vybavuju si, jak jsem vždycky v rozhovorech s herci četl, že tahle profese je řehole a oni by nechtěli, aby jejich děti šly ve stejných stopách. Nechtěl jsem tomu věřit. Myslel jsem, že herectví je skvělá profese. Setkání krásných a výjimečných osobností. Nechápal jsem, v čem to může být tak náročné. Hlavně jsem si myslel, že je tato profese taky adekvátně placená.
O tuhle iluzi jsem velmi záhy přišel. Divadelní platy jsou povětšinou velmi tristní. Vždycky jsem si říkal, že až budu chtít vydělat peníze, změním zaměstnání. Občas mi někdo předhazuje, že seriál točím jen kvůli penězům, a diví se, jak to můžu dělat. A proč bych nemohl?
Zvláštní, že se mě nikdo nezeptal, jak můžu hrát divadlo, když za to mám sotva třetinu jejich platu. Jenže mě to baví. V Chebu je skvělá parta lidí, a dokud neřeším hypotéku nebo se nechystám zakládat rodinu, proč bych to měnil? Takže zůstávám v chebském divadle.
Jak zvládáte, když máte nástup na natáčení Cest domů třeba v šest ráno?
Někdy i v pět. To pak vyjíždím ve tři ráno z Chebu. Je to sice únavné, ale zvládnout se to dá. Prostě se pak další den dospím. Jeden čas jsem měl v Praze pronajatý byt, ale přespal jsem v něm třeba pětkrát do měsíce a jen zbytečně platil nájem. Byl to pro mě nadbytečný luxus, tak jsem ho pustil a vracím se po natáčení zpátky na západ.
Šimona Kosíka v Cestách domů hrajete už rok a půl. Co vaše postava teď konkrétně řeší?
Šimon se za ten rok dost změnil. Na začátku byl příjemně lehkomyslný srandista. Nastoupil do nové práce, potkal svou osudovou lásku, kterou pak svou blbostí málem ztratil. Byl mi hodně blízký svým smyslem pro humor i jednáním.
Teď se jakoby usadil, zvážněl. S Vendy si našli společné bydlení, přemýšlejí o rodině. Sám jsem zvědavý, kam se má postava bude dál vyvíjet. A protože je Šimon najednou jiný, musím se mu znova naučit rozumět.
Vy už jste potkal svou osudovou lásku? A přemýšlíte o rodině?
Potkal jsem lásku. Ano, o rodině pouze přemýšlím.
Čím vás vaše přítelkyně zaujala?
Vším a ničím, nevím, jak odpovědět. Ve spoustě věcí se shodneme, a v mnoha jiných má naopak správný nadhled, který potřebuju, protože mi pomáhá si v sobě některé věci utřídit. A taky mi dodává optimismus, který mi v poslední době nějak chybí. Možná je to tou únavou z věčného dojíždění. Ale taky možná deziluzí ze společnosti a z lidí. Díky ní jsem si uvědomil, že sice pořád nějak nevím, co přesně chci, ale už vím, co nechci.
Co nechcete?
Nechci zpohodlnět.
A co byste chtěl?
Chtěl bych získat ještě větší nadhled tím, že bych odjel třeba na půl roku do ciziny. Ale protože tu mám hodně pracovních závazků, zatím si to nemůžu dovolit. Tak snad později.
VĚDĚLI JSTE, ŽE PETR KONÁŠ HRAJE NA SAXOFON V KAPELE S VTIPNÝM NÁZVEM „NEZAHRÁLI“? O TOM, JAK MU TO JDE, SE DOČTETE V PŘEKVAPENÍ 17/2012.
