Jana Stryková: Ženy si umějí přiznat, že stárnou

Působí jako bytost plná rozporů. Vážný výraz obrovských očí je v kontrastu se smíchem, kterým prokládá skoro každou větu; přiznání, že mívá přílišná očekávání, shazuje občasným cynismem, všechno racionálně rozebírá, ale rozhoduje se spíš srdcem: Jana Stryková.

Pocházíte z Brna. Moraváci rádi tvrdí, že jsou hodnější než Češi.

Nemám ráda tohle rozlišování. Možná jsou temperamentnější, zaťatější, zásadovější, ale i míň tolerantní. A s větším smyslem pro rodinu. Když jsem viděla film Je třeba zabít Sekala, skoro jsem se smála jisté moravské naivitě, až patologické soudržnosti a silné vazbě na rodinu, kterou mám v sobě taky.

Prý máte holandské předky.

Táta tvrdil, že příjmení Stryk je holandské a původně se psalo Strijk. A na Moravě se v 16. století opravdu usazovali novokřtěnci neboli habáni, kteří tam přijeli, když je kvůli náboženství vyhostili z jejich zemí, mimo jiné i z Holandska. Znáte pojem habánská keramika? Možná jsem jejich potomek, i když na to nevypadám.

Začínala jste v libereckém divadle...

Měla jsem tam hodně příležitostí a potkala fajn lidi, ale nemohla bych tam žít. Nejsem typ, co ráno vstane, jde s divadelníky zkoušet, pak s nimi jde na oběd, večer na jeviště, po představení do hospody a spát na společnou ubytovnu pár schodů nad divadlem. Potřebuju prostor i pro jiné věci než se věnovat čtyřiadvacet hodin jen divadlu.

Jako holka jste toužila stát se jeptiškou. Opravdu byste dokázala nějaké myšlence nebo ideologii obětovat celý svůj život?

Když něco hodně chcete, musíte tomu něco jiného obětovat. Tím se měří každý vztah a každá práce. Jeptišky a mnichové se nevdávají a nežení, ale to přece neznamená, že nemají svůj vnitřní svět. Občas chodím na jídlo do Góvindy a nemám pocit, že by příznivci Haré Krišna ztratili svou individualitu.

Ale asi bych nedokázala žít v nějaké komunitě. Přizpůsobím se ráda, ale vždy jen dočasně, třeba v rámci nějakého projektu. Celoživotně bych se ale nechtěla tvářit, že souhlasím s nějakou ideologií a že za ni dýchám. S podobnými věcmi jsem měla problém už na dětském táboře.

Jak prosazujete svůj názor?

Hádám se dost málo. Záleží na tom, o co jde. Něco jiného je prosazovat se mezi přáteli a prosazovat se při práci. Jako herečka si na režiséra moc vyskakovat nemůžu. Není to o tom, kdo má pravdu, ale o rozdělení rolí.

Dnešní svět mají v rukou muži. Byl by lepší, kdyby ho řídily ženy?

Komunikace by asi byla ještě horší, ale na druhou stranu ženy myslí víc do budoucna – na své děti a vnoučata. Ne že přijdu, seberu, uteču a po mně potopa. Ženy by určitě zajímalo, jak se lidem povede třeba za sto let. Možná se mýlím a idealizuju si je, ale mám pocit, že jsou v tomhle velkorysejší, víc si uvědomují podstatu života. Hlavně v dnešní době, která je hodně o kultu mládí a krásy.

Žena je společností akceptována do třicítky, ve čtyřiceti je stará a v padesáti má držet ústa a být ráda, že je ráda... O kultu moudrých, schopných dam si můžeme nechat jen zdát. Muži jsou bráni jinak. Jejich mladost je bezbřehá, jejich možnosti taky, i kdyby jim bylo sto let, můžou začít nový život... V mých očích je to dost zpovrchňuje a zesměšňuje. Ženy si umějí stárnutí přiznat a je to dobře. Protože není nic horšího než sedmdesátiletí diblíci.

Vyhovuje vám dnešní svět, nebo by vás bavila jiná doba?

Myslím, že to není takový rozdíl. Obsah zůstává stejný, jen kulisy se mění. Když vás za první republiky chtěl někdo poslat kamsi, možná neřekl TO slovo, mile se při tom usmíval a měl ruce v rukavičkách. Ta forma byla laskavější – ale já nejsem formální člověk. Ano, líbí se mi, jaké se tehdy nosily šaty, ale že bych byla šťastnější, kdybych je nosila, to ne. Když je někdo hezký, neznamená to, že je lepší než vy.

Jaký máte vztah k věcem?

Nijak zvláštní. Nikdy jsem netoužila je schraňovat a jako malá jsem pořád něco ztrácela. Stávalo se dokonce, že jsem přišla domů bez bot. Nemám ani fotky. Důležité je, že si krásné zážitky i lidi pamatuju.

Máte hodně kamarádů?

Moc ne. Jednak jsem dost vybíravá, jednak ráda dělám věci pořádně. Raději míň kamarádů, na které mám čas a kteří mě opravdu zajímají. Nejsem typ večírkové královny nebo baviče, nepotřebuju větší společnost. Herectví je vyčerpávající fyzicky, ale hlavně mentálně. Raději jsem v úzkém kroužku, kde si nemusím na nic hrát. Čím větší společnost, tím víc si kolem sebe člověk vytváří ochranný krunýř. Ale možná to nebude jen profesí. Už jako malá jsem raději chodila do přírody se psem, než lítala s partou dětí.

Včera jsem si dopřála večer jen sama se sebou, což se mi dlouho nepodařilo. Neumím moc odpočívat, pořád vyřizuju nějaké resty. Ležela jsem v posteli obložená jídlem, červeným vínem a čtením. Pouštěla jsem si na YouTube Monty Pythony a o pauzách si prohlížela divadelní texty a časopisy o designu. Permanentně si sním o tom, kde bych mohla bydlet, aby to bylo s výhledem na moře, které nemáme.

Jste požitkářka?

Jsem, ale neznamená to nějaké bakchanálie. Požitek může být úplně obyčejná věc. Mám ráda jednoduchá jídla, jednoduchou zábavu. Nechápu překombinované záležitosti – ohňostroje, cirkusy, party, bojovky na táboře... Jakmile je něco moc chtěné a pod tlakem, nezajímá mě to.

Kde by to vysněné bydlení mělo být?

Nejlépe někde, kde jsem ještě nebyla. Cestuju strašně ráda a ráda potkávám lidi. V cizině jsem pokorná a přijímám věci takové, jaké jsou, na rozdíl od Čech, kde mám permanentně tendenci něco kritizovat.

Teď jsou v oblibě satirická představení, kde si herci dělají legraci z politiků.

Před pár lety jsem si ve hře Má vlast zahrála Šárku Grossovou a v nejnovějším počinu Blonďatá bestie o kauzách VV jsem taky málem účinkovala, ale musela jsem to odmítnout kvůli nedostatku času. Je dobře, že divadlo upozorňuje na věci, které nejsou v pořádku. Češi jsou, co se umění týče, trošku dietáři. Hlavně aby to bylo učesané, abychom se nikoho nedotkli... Než na něco poukázat, raději mávneme rukou. Otevřená diskuse tu neexistuje, nic se neřeší.

Jak byste jako občan bez politického vlivu chtěla tyhle věci řešit?

Ryba smrdí od hlavy, takže řešení by měli hledat hlavně ti, kterých se to týká. Já být v nějaké skupině, kde by někdo kradl nebo podváděl, styděla bych se a chtěla bych to řešit.

Půl roku jste pobývala ve Spojených státech. Poznala jste tam něco, čemu bychom se od Američanů měli naučit?

Určitě pracovitosti, přirozenému sebevědomí, zaujetí pro to, co člověk dělá a co považuje za důležité. My se permanentně všemu vysmíváme. Oni jsou proti nám naivní, málokdy tam uslyšíte ironický humor. Mluvím o většině, ne o Woody Allenovi, kterého miluju. Woody je Newyorčan, a to je zvláštní skupina lidí. Myslím ale, že Američani obecně umějí žít tak nějak veseleji než my.

Mluvily jsme o vašem vysněném bydlení. Uměla byste žít jinde?

Nevadilo by mi to, jenže třicátníka těžko přesadíte z místa na místo, natož ze země do země. Možná ale jednou budu nucena změnit i profesi – vyrůstá tu nová, sebevědomá generace mladých herců. Ale v tuto chvíli nevím, čím bych se živila.

Hlásila jste se na práva.

To kvůli mamince. Dokonce jsem pracovala jako asistentka v advokátní kanceláři, abych zjistila, že to fakt není pro mě.

A začala jste studovat divadelní vědu...

Po gymplu jsem trošku tápala v tom, co dál. Divadlo mě bavilo vždycky, jenže rodiče byli proti. Hlavně maminka, která pracovala jako inspicientka, prohlašovala, že herectví je strašné povolání, kde je rivalita, žádná jistota a tak. Takže jsem divadlo zařadila do kategorie snů a šla na filozofickou fakultu. Ale byl to omyl. Nejsem knihomol, co permanentně o něčem bádá, potřebuju výsledky a bezprostřední reakci. Po roce jsem šla jen tak z legrace zkusit přijímačky na DAMU a oni mě vzali.

Motivuje vás chvála, nebo kritika?

Asi když se sama na sebe naštvu, což bývá dost často. Když mi něco nejde tak, jak bych si představovala, když nezvládám životní situace... Ale jak stárnu, snažím se sama se sebou spíš diskutovat a taky se chválit. Jsem k sobě tolerantnější.

Řídíte se ve vztazích rozumem, nebo citem?

Každý člověk ve mně probudí něco jiného. Pořád sama sebe překvapuju. Tohle sebepoznání je největší dobrodružství.

Už víte, co se máte naučit od lidí, které potkáváte?¨

Myslím, že ve vztazích bychom si měli (pakliže nejsme homosexuálové, kterým do jisté míry závidím!) uvědomit, že ženy a muži jsou jiný živočišný druh a mluví jinou řečí. Často na to zapomínám. Když se zamiluju, mám pocit, že jsem našla spřízněnou duši, jenže to může být iluze.

Zatím vztahy neumím brát prozaicky: že lidi mají mít společné koníčky, představy o tom, jak budou žít. Působí na mě hlavně chemie – než prozřu. Zatím to neumím jinak, a to už jsem dost stará, abych měla rozum. Já k němu ale časem přijdu!

Je lepší milovat, nebo být volný jako motýl? Tak zní podtitul divadelní hry Motýli, v níž účinkujete...

Být zaháčkovaný ve vztahu energii nejen dává, ale i bere. Neumím se s někým rozejít a hned ho nahradit někým jiným. Potřebuju oddechový čas. Restart. Takže odpovídám: Někdy je dobré být volný jako motýl.

• Narodila se 22.4.1979 v Brně. Ještě za studií DAMU obdržela Cenu Valtra Tauba.
• Poprvé stála na jevišti ve čtyřech letech (Mahenovo divadlo Brno – Polská krev). Při gymnáziu navštěvovala amatérský spolek Misery Love’s Company, působila v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, v Rokoku, Švandově divadle, klubu Roxy, Divadle Bolka Polívky, Viole, nyní má stálé angažmá v Divadle na Vinohradech. Hostuje v A-studiu Rubín, v Divadle Palace, ve Švandově divadle či Ungeltu.
• Mohli jste ji vidět například v seriálech Soukromé pasti, Dokonalý svět, Letiště, Ordinace v růžové zahradě, Vetřelci a lovci...
• Pracovala i jako prodavačka, barmanka (v Izraeli!), au pair, průvodkyně či moderátorka v rádiu. Je individualistka, není svěřovací typ a hlídá si soukromí. Nepije, nekouří a po představení míří rovnou domů.

JACÍ MUŽI JANU STRYKOVOU PŘITAHUJÍ A PROČ NEVĚŘÍ NA PŘÁTESTVÍ MEZI MUŽEM A ŽENOU SE DOČTETEVE VLASTĚ 17/2012.