Mrzí ji, že lidé si její jméno a tvář spojují „jen“ se seriálem Ulice nebo s filmovými Básníky. „Přitom jsem natočila tak nádherný televizní a filmový věci – například s Dušanem Kleinem, Oldou Daňkem, Jaroslavem Dudkem, Evaldem Schormem...“
Mohlo by vás zajímat
Sám si ji nejčastěji připomínám v rolích ve filmech Kočičí princ, Dvojrole a v seriálech Vlak dětství a naděje nebo Dokonalý svět. Každý z nás pak zaručeně ví, že se narodila hereckým bardům Janě Brejchové a Vlastimilu Brodskému. Což je pro ni velký závazek.
Tak brala i svůj vstup do nekonečného seriálu Ulice. „Tenkrát jsem si říkala, že z tohoto projektu odejdu ve chvíli, kdy na mě lidé na ulici budou pokřikovat Báro místo Terezo. Kdybych se ale podle toho řídila, tak jsem v Ulici stejně dva tři roky přesluhovala,“ směje se herečka, která už v Ulici nehraje.
Ulice už je tedy uzavřenou kapitolou...
Teď, když si spolu povídáme, tak jsem na 99 % přesvědčená, že už se do ní nevrátím. Na druhou stranu, nikdy neříkej nikdy. Myslím ale, že jsme se vzájemně vyčerpaly a daly si maximum. Já Ulici a obráceně. Už není na čem dalším stavět...
Jedním z těch důvodů, proč už se nechci vrátit, je také odchod hlavního šéfproducenta Michala Reitlera. Přesto, že jsme se spolu často špičkovali a v dobrém škádlili, musím říct, že on byl v Ulici mým hlavním motorem. Takže po šesti letech mám volno a svobodu. Konečně! Po dlouhý době opět svobodná.
Jak s tou svobodou nakládáte?
Můžu si zase plnit takové svoje sny a přání, na které jsem neměla čas. Vezměte si, že do osmadvaceti jsem intenzivně pracovala, pak se mi narodil Sam, takže jsem se věnovala jemu a několik let byla doma. Tu a tam jsem si odskočila něco natočit (Dvojrole, Všichni moji blízcí...) a vlastně až v roce 2005 jsem vplula do tohoto nekonečného seriálu.
Obrovská zkušenost, která se hned tak nenaskytne. Naučila mě ještě větší pokoře, jak k práci, tak k druhým, a zároveň toleranci, obrovské profesionalitě a také empatii. Určitě těch šesti let strávených v Ulici nelituju. Za tu dobu jsem měla možnost se potkat nejen s dobrými herci, ale i s bezvadnými lidmi ve štábu. Některá přátelství trvají pořád a doufám, že trvat budou.
Co pro vás bylo v tomto projektu nejtěžší?
Neuvěřitelně extrémní pracovní tempo. To bylo někdy vážně až na hraně, přesto jsme se ale snažili, aby to nebylo na úkor kvality.
Což nejde donekonečna.
To opravdu nejde. Takto extrémně náročné byly ale asi první dva roky, pak se to stabilizovalo, rozšířily se štáby z jednoho na dva, přibylo herců a rychlé tempo se zpomalilo. Směny sice byly pořád 12–13hodinové, na mě po každém natáčení ještě většinou čekalo až 30 stránek textu na další den. Ale díky novému systému natáčení a nabytým zkušenostem se to už zvládalo lépe.
Člověk je rád, když má práci, a nepřemýšlí, že by se měl na chvíli zastavit...
Máte pravdu. V tu chvíli si najednou přestanete uvědomovat, že i vy sami máte nějaké meze a nemůžete odvádět práci na 150%, aniž byste mezitím měli čas sami na sebe, na relax a své blízké. A každý to také tak trochu odnesl. Najednou se začaly objevovat zdravotní problémy. U mě i tělo řeklo „dost“ a já jsem to odskákala s vyhřezlou plotýnkou a nutnou operací. Od té doby už vím, že nemohu dělat věci za každou cenu, i když se to ode mě často očekává.
Jméno Brodská je zavazující.
Vnímám to tak. Někdy to má pozitiva, jindy to přináší negativa. Každá mince má dvě strany.
Pozitiva si dovedu představit, neznám ta negativa.
Víte, když jsem byla mladá...
... promiňte, ale to stále jste. Proč ten minulý čas?
Jste milej... Dobře, tak když jsem v herectví začínala, moje jméno mi trochu komplikovalo život. Přišla jsem na konkurz a logicky se pozornost soustředila víc na mě než na ostatní spolužáky.
Všichni chtěli vědět, jestli jsem opravdu zdědila nějaké geny po tatínkovi a mámě. A dnes? Myslím, že už jsem obstála, a dá se říct, že mé jméno je dobrou značkou, nicméně stále je to pro mě závazek. Chci zachovat jménu Brodská, potažmo tedy i Brejchová, dobrou pověst a dělat věci tak, aby na mě rodiče mohli být hrdí.
Dokážete v dnešní nejisté době odmítat nabídky?
Určitě dokážu. I když si velmi cením jakékoliv práce, vždy pečlivě zvažuju. Už i z toho důvodu, že od svých 17 let se snažím vybírat si práci kvalitní, s lidmi, kterých si vážím, jejichž práci obdivuji, a vím, že mě spolupráce s nimi obohatí.
Myslím, že za ta léta jsem dosáhla určitého kreditu, který si nemíním jen tak zničit. A navíc, čím jsem starší, tím víc upřednostňuji práci s lidmi, se kterými si rozumím. Především lidsky, protože pak se práce stává radostí, a to se bezpochyby projeví i na konečném výsledku.
Se svou matkou Janou Brejchovou ve filmu Evalda Schorma Vlastně se nic nestalo, z roku 1988 Se svým manželem fotografem Herbertem Slavíkem jsou vzájemně propojené duše. Už 17 let...
Práce už bylo dost, pojďme do vašeho soukromí. Můžeme?
Proč ne, co mám s vámi dělat.
S manželem jste už spoustu let, on je asi hodně pevný bod ve vašem světě.
To zcela bezpochyby. Jsme spolu už 17 let, je to pořád fajn a já doufám, že to tak bude i nadále. A navíc moje kamarádka a zároveň moje agentka Míša tvrdí, že to je jediný člověk, který má se mnou svatou trpělivost. Nevěřte ale všemu, co o vás říkají vaše agentky-kamarádky...
Kdy jste začala mezi sebou a manželem vnímat propojenost vašich duší?
Myslím, že tohle člověk vnímá jaksi kontinuálně. Jsme spolu v časech dobrých i zlých, což tak má koneckonců být. Jsme si oporou, přáteli, partnery... Dokážeme si vzájemně dělat radost i maličkostmi, rádi spolu trávíme čas, a to, myslím, mluví za všechno.
Na koho ještě se můžete absolutně spolehnout?
Na svého syna. Jednoznačně... No a další člověk, o kterém tohle můžu říct, je právě moje už zmíněná kamarádka Míša. S ní jsem zažila i takové situace, kdy jeden z mých blízkých odcházel, já jí zavolala před půlnocí, protože jsem potřebovala za tím člověkem odjet do nemocnice za Prahu, a ona vůbec na nic nečekala a do deseti minut pro mě přijela. Celou noc jsme byly v nemocnici, kde mi byla velkou oporou. To jsou věci, které se nezapomínají...
Ztrácíte ve chvílích, kdy odchází někdo, koho máte ráda, víru a lásku?
Naopak. Právě to vám dává tu neuvěřitelnou sílu takové situace zvládnout! Samozřejmě to není jednoduché, co si budeme povídat, ale člověk si začne o to víc vážit života. Toho, co má, co může dělat, s kým může jít po své životní cestě...
Čili jste smířená i s okamžikem, kdy Sam vyletí z hnízda.
Tohle se právě odehrává, protože už pozvolna vylétávat z hnízda začal. Nevím... asi to budu těžko snášet, ale je to naprosto v pořádku, jedná se o logický proces a myslím, že pro ty děti i ozdravný. Pro mě jako mámu to vnitřně určitě nebude jednoduché, ale bylo by divné, kdyby ještě třeba ve třiceti žil s námi.
Já vylétla v sedmnácti a myslím, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Asi budu nešťastná, budu se trápit, ale vím, že ho budu podporovat. Chci, aby se osamostatnil a šel svou cestou. Ale samozřejmě dveře domova mu zůstanou stále otevřené.
Ambasadorkou v boji proti rakovině prsu
„Dělám to ráda. Myslím, že je to navíc i hodně důležitý. Jsem v pozici, kdy můžu někoho oslovit, třeba ho i přesvědčit, v pozici, kdy vám někdo naslouchá a věří tomu, co mu říkáte... To je fajn. Když má člověk tento dar – tuto vybudovanou pozici, pak není v rámci pomoci o čem přemýšlet. A navíc se snažím pevně věřit tomu, že rakovina není nevyléčitelná nemoc. Vemte si, jak je vysoký procento vyléčených, které včas přišly k lékaři!“
P.S.: Tričko, které má Tereza na sobě, navrhla módní návrhářka Taťána Kovaříková a je vstupenkou na Avon pochod proti rakovině prsu (9. června). Můžete je koupit na www.zdravaprsa.cz.
CO MÁ V SOBĚ TEREZA Z TATÍNKA VLASTIMILA BRODSKÉHO A CO Z MAMINKY JANY BREJCHOVÉ? A JAK SE JÍ TO HODÍ NEBO NEHODÍ V ŽIVOTĚ? DOZVÍTE SE VE VLASTĚ 21/2012.
