Olga Sommerová: Ženy, přestaňme spolu soupeřit

Zastihla jsem ji těsně před premiérou celovečerního dokumentárního filmu o Věře Čáslavské. Odskočila si na dva dny na chalupu, ale teď už jí zase zvonil jeden telefon za druhým. V jejím bytě to na mě dýchlo lehkou nostalgií.

Starý gramofon, obrazy Boženy Němcové, fotografie jejího muže, významného českého dokumentaristy Jana Špáty. Na nástěnce fotky celé rodiny. Olga Sommerová je vlastně velmi rodinný typ, uvědomila jsem si. Nabídla mi zázvorový čaj a zapálila si cigaretu.

Natočila jste více než sto filmů a v mnoha z nich vystupují silné a statečné ženy. Kdybyste měla říct, které z nich považujete za největší osobnosti?

Já to mám naprosto srovnané. Božena Němcová, Milada Horáková – to jsou pro mě největší hrdinky českého národa. A potom ty, které znám, statečné chartistky, Dana Němcová, Vlasta Chramostová, Anna Šabatová, Jiřina Šiklová... a taky umělkyně Adriena Šimotová, Dagmar Hochová, Soňa Červená, Zuzana Růžičková, politické vězeňkyně a všechny aktivní ženy, které pro něco hoří... To, že jsem se s nimi potkala osobně, že jsem s nimi točila, je pro mě povzbuzující.

Točila jste někdy o někom, o kom jste točit nechtěla?

Nikdy. Jako dokumentaristka musím svého hrdinu milovat!

Měla jste sama ve svém životě hodně lásky?

Největší láskou jsou moje děti. Vědí, že za ně dám i život. Myslím, že je to důležitější než to, že jsem na ně v zástěře nečekala každý den s teplou večeří.

Upřímně, to bych u vás ani nepředpokládala. Přesto se mi zdá, že žijete svou prací a všemi těmi aktivitami natolik, že vám nezbývá čas na soukromí. Kdyby tu s vámi byl váš muž Jan Špáta (zemřel 2006, pozn. red.), nebylo by to přece jen jiné?

Máte pravdu, on vyznával zásadu – všeho s mírou, dodržoval životosprávu, dokázal oddělovat profesi a osobní život. Špátovi vděčím za víkendy na venkově, kdy jsme chodili každý den dvacet kilometrů a já tam zahodila svoje pražské starosti. Sám říkal, že mi tím přidal pár let života. Když teď žiju sama, děti už vyletěly z hnízda, mám volné ruce pro práci i občanské angažmá.

Takže ptát se na to, jestli se vydáte jen tak na výlet, nebo si jdete zaplavat, je asi zbytečné.

Dobře vím, že v životě je důležitá rovnováha mezi rodinou a profesí, mezi duševní a fyzickou prací, mezi péčí o tělo a duši. Přestože to vím, důsledně to ve svém životě nedodržuju, ale kdybychom měli dělat všechno, co je správné, zabrala by nám taková péče o sebe dvě třetiny dne. Já mám ale jednu velkou výhodu – moje povolání se prolíná s osobním životem tak, že když pracuju, žiju. Když točím film, je to jako kdybych jela na výlet.

Byla jste v životě dvakrát vdaná – a pokaždé za umělce. Myslíte, že je to náhoda?

Tak jako dneska missky, krásné mladé holky, loví hokejisty, fotbalisty a bohaté podnikatele, tak ženy šedesátých let se zajímaly o muže v úplně jiných vodách. Mě přitahovali muži, kteří byli tvořiví. Můj první muž Vladimír Sommer byl hudební skladatel, druhý muž Jan Špáta byl filmař. Vlastně se stalo, že jsem šla životem s muži, kteří reprezentovali moje nejmilovanější umělecké disciplíny – hudbu a film.

Z každého manželství je také jeden potomek, ale syn i dcera skončili u stejného oboru, jaký viděli u vás – tedy u filmu. Je to zřejmě nakažlivá disciplína.

Víte, já si skoro myslím, že se dceři filmařský talent přenesl po genu otce. Jako kameramanka – samouk točí obdobně jako její táta kameraman. Naše děti vyrůstaly ve filmařském prostředí, doma se pořád mluvilo o dokumentárním filmu, tudíž o životě.

S oběma svými potomky na dokumentech spolupracujete. Má to spíš výhody, nebo nevýhody?

Neberu si je proto, že jsou to moje děti, ale protože umí. Olga mi nahradila svého otce, Jana Špátu, který byl fenomenální dokumentární kameraman. Je obětavá, využívám její mladou energii. Jakub se snaží vymýšlet neotřelá pojetí dokumentární kamery, takže někdy říkám, že jsem si vlastnoručně vyrobila dva kameramany. Nevýhodou je, že mě někdy nechtějí poslechnout, což by si žádný jiný kameraman nedovolil.

Vaše Olinka je třetí nositelkou jména Olga ve vašem rodě. Věříte v sílu toho jména?

Olga je šťastné jméno, znamená svatá, zdravá. S mojí mámou jsme měly krásný vztah, všechny tři Olgy jsme si rozuměly, i když jsme byly generačně daleko od sebe. Moje máma se narodila za Rakouska-Uherska, Olinka na konci 20. století. Máma neměla lehký život, zemřeli jí dva synové, a tato hodná žena byla schopná nenávidět svou sobeckou matku.

Navzdory tomu, nebo právě proto, byla velkorysá, přející, a taková jsem i já ke svým dětem. Vím dobře, že vztah matka – dcera může být i soupeřivý, udivuje mě to, nechápu konkurenční boje mezi pokrevními ženami dvou generací. Když se vztah mezi matkou a dcerou povede, je to nejkrásnější ženské přátelství.

O údělu žen jste napsala několik knih. Jste s jejich současným postavením spokojenější?

Jsem rozčarovaná z toho, že pro postavení žen se za dvacet let po revoluci nic podstatného nevykonalo. Společenské vědomí sice pod tlakem poučené Evropy ustoupilo od slabomyslného patriarchálního chování, ale legislativně se pokročilo akorát o slepičí krok. Když jsem se před deseti lety diskriminací žen zabývala, myslela jsem, že dál už půjde prosazování ženských práv jako po drátku.

Ó, jak jsem se mýlila! Není divu, ve vládě jsou takřka samí muži, v parlamentu jich je mocná převaha. V politické vůli se neprosazuje ženský názor na svět. Oblasti, které preferují ženy – školství, zdravotnictví, kultura, ekologie a sociální péče – jsou nedůležitými tématy. Ženská populace je nepoměrně chudší, samičky nemůžou dělat závratnou kariéru jako muži. Chudnou ženy s malými dětmi, samoživitelky, padesátileté ženy, které nemohou dostat dobrou práci, důchodci a zdravotně postižení.

Abychom ale jen nenaříkaly, vyzývám ženy, aby spolu přestaly soupeřit, aby byly solidární s jinými ženami, aby se domáhaly svých práv v soukromí, ve své práci, v obecním zastupitelstvu i v parlamentu. Pokud se ženy stanou skutečně rovnoprávnými bytostmi, budou šťastní i muži.

O svém novém filmu o sedminásobné olympijské vítězce Věře Čáslavské a taky o tom, že někteří lidé jsou si prostě osudově souzeni, hovoří Olga Sommerová ve Vlastě 22/2012.