Každý den vstává přibližně v šest hodin. Typický skřivan. A čas, než se vzbudí zbytek její rodiny – manžel a dcera –, si vychutnává pouze a jen sama pro sebe.
„V tu chvíli si lze užívat jakoukoliv myšlenku, ale relaxem může být samozřejmě spousta věcí... Každopádně ta nerušená rána potřebuji k jakémusi usebrání se. Vrátím se k tomu, na co není jindy čas, mám šanci podívat se na věci s odstupem a především s náskokem dopředu.“
Nebudeme se bavit o práci, co říkáte?
Dobrý nápad!
Takže, co je u vás nového?
Poslední dobou mám čím dál intenzivnější pocit, že má dcera (Justina Anna – pozn. aut.) jde do puberty.
Usuzujete tak z jejího věku, nebo z chování?
Z toho, že je „drsná“. Odsekává, chce si prosadit svou, evidentně ji mnohem častěji napadá, že rodiče jsou prostě „hrozný“...
Co dál je nového?
Manžel (Roman Šmucler – pozn. aut.) se stále snaží rozjíždět nové a nové projekty, čili se zdá, že je vše při starém. Aktuálně by byl nejradši, kdyby mohl rovným dílem žít a přednášet stejně v Americe, jako tady u nás.
Přichází řada na vás...
U mě osobně? Slíbila jsem, že začnu hrát golf. Jsem jeden z mála manažerů v této zemi, který ho programově bojkotoval. Začala jsem s ním, než se narodila dcera, ovšem pak už nebyl čas. A hlavně mě rozčilovala ta manažerská póza, snobismus, že byznys se přece musí dělat na golfu. Jenomže teď jsme se dostali do další fáze, golf začalo mít rádo mé dítě – a hleďme – ne kvůli módě! –, ale protože ji to docela obyčejně baví. Takže se v tomto směru budu asi muset ponížit a začít přehodnocovat, o čem golf je.
S rodinou ve společnosti. S dcerou Justinou-Annou
a manželem Romanem.
Kvůli Justině Libuše přehodnocuje svůj názor na golf.
To, že si Justina trvá na svém, je dobré znamení, ne?
Co chce, či nechce, si umí říct od malička. Její první slova nebyla máma, táta, nýbrž – nenenenenene. Narodí se vám miminko a vy máte pocit, že si ho můžete předělávat k obrazu svému. Byly jí snad tři měsíce, kdy mi došlo, že to nejde... že žije svůj život, na mně závislý i nezávislý zároveň. Že ji tisíckrát můžu chtít ovlivnit, ale jen zvenčí, ona si půjde vlastní cestou, se svými zážitky, vlastnostmi a svým chtěním. Teď už nejsem překvapená.
Čím vás naposledy zaskočila?
To je každou chvíli něco. Tuhle šla spát, převalovala se. „Copak je, Justinko?“ ptám se. „Víš, mami,“ povídá, „já mám strach, že v životě nic nedokážu.“ Je třeba vysvětlit, že v rodině je ustálené rčení, které tchyně používala na manžela a volně přešlo na Justinu –, že pokud se nebude dobře učit, bude kravám utírat ocasy. „Jak to, Justinko?“ ptám se. „No, víš,“ povídá, „oni všichni, co něco dokázali, byli chudí.“ Tak jsem zalapala po dechu a improvizovala výklad o lodičce, kterou ano, nemusí mít, proto musí umět především plavat, protože jinak ji proud odnese. Ale že jí věřím, že když to ví, je na nejlepší cestě, že lodičku potřebovat nebude.
A nějaké negativní zaskočení?
Negativní? To souvisí s pubertou. Když ji slyším proti mně opakovat moje vlastní slova.
Proletí vám v ten moment hlavou, že jste to vlastně vy v plus minus stejném věku jako dcera?
Ne, to vůbec ne... to ona mi vpálí slova, tón, argumenty, co ode mne slyšela minulý týden, měsíc. Jenže tentokrát proti mně, jako protiargument. Odzbrojující jsou chvíle, kdy diskuse graduje, je logická a věcná, abych nakonec uslyšela závěrečné – a jak to, že ty můžeš a já ne?! A já mám jediného žolíka v rukávu, a to odpověď: Protože já jsem tvoje maminka! A vychovávám já tebe a ne ty mne!
Jak byste samu sebe charakterizovala?
Tohle je pro mě složitá otázka... Řeknu to takhle, kdybych se snažila úplně všechno ohlodat na kost, jít až k jádru, tak základní hodnotou je pro mne opravdovost. Aby cokoli, co děláte, cítíte, nebylo ohnuté, pokroucené, poplatné, nýbrž zcela základně opravdové. Tedy reálné, bez kašíru, příkras, ne rutinou omšelé, či dokonce přetavené do podoby, která už s pravou podstatou věci, neřkuli pravdou, nemá nic společného. Vytáčí mě věta: „Ale vždyť se to tak dělá.“ Mě tohle totiž vůbec nezajímá, že se to tak dělá! Pro mě je důležité vědět, jak se to MÁ dělat. Čili musí zaznít otázky: K čemu TO je? Proč TO tak je? Je TO správné?
Nechcete zůstat ve stereotypu, chcete jít dál...
To není jen o stereotypu. Spíše o pohledu na svět.
„Moje maminka říká, že když nahoře rozdávali empatii, tak Justina si byla minimálně dvakrát. To je její velký dar. Cítí to...“
Adrenalin si Líba užívá nejen v práci, ale i ve chvílích volna. Ráda poznává nepoznané... 
Řekla byste, že máte silnou intuici?
Musím mít, samozřejmě, že ano. Média jsou příliš živoucí, rychlá, s nárokem na okamžitou reakci. A rozhodnout se okamžitě znamená někdy nemít po ruce zkušenost, znalost... Jediné, nač v tu chvíli můžete vsadit, je právě intuice.
Jak by vaše intuice zhodnotila dnešní svět?
Žijeme výjimečné století. S výjimečným množstvím komunikačních kanálů a dosahem informací napříč celým světem. Takže si musíme dávat pozor například na to, abychom žili své vlastní životy, a ne pouze a jen životy těch druhých. Anebo aby návštěvy virtuálních světů nebyly ve skutečnosti únikem od řešení problémů ve světě reálném. Anebo prostě a jen abychom si nepřehlcovali náš vlastní „softvér“ a dokázali si včas a správně vybírat, vybrali a neztratili orientaci.
Nenechat za sebe pomyslně rozhodovat druhé, ale sám se rozhodnout...
Být ten, kdo ovlivňuje. Ten, kdo si vybírá, nikoliv ten, kdo je vlečen...
Ono je to vlastně jednoduché.
Jeden americký kolega říká krásně, prostě jednoduše: „Do it!“ Udělej to! A má pravdu. Pokud neposlechnete, je to proto, že nevíte, co udělat? Nebo je to pohodlnost? Nebo strach ze selhání? Základní je neztratit víru, že vždy jde něco dělat. Protože pokud ztratím tuhle víru, mám pocit, že jsem život vlastně vzdala. A teď vůbec nemluvím o kariéře, nýbrž o zcela běžných věcech.
Jste šťastná?
Víte, štěstí je pro mne zcela zvláštní kategorie. A něco zcela jiného než spokojenost. Spokojenost je zrádná. Zrádná ujištěním o dostatečnosti a tím i přijetím jakési stagnace. Štěstí je pro mne kategorie vyšší, která se potkává jen ve vzácných momentech. Kdy vidíte jakoby záblesk odjinud, který však rychle zmizí. Doufám, že jsem měla pár okamžiků, kdy mě takovýto záblesk potkal.
A byť pracuji v médiích, která jsou cynická, vím to, snažím se, abych si ničím nenechala uzavřít duši. Někdy ty tendence máte... Zkrátka bych byla velmi ráda, abych přese všechno neměla duši okoralou a dokázala k sobě ještě pár takových záblesků pustit.
Něco o Sáře:
Vystudovala Fakultu žurnalistiky na UK v Praze, kterou absolvovala v roce 1986. Ve stejném roce nastoupila do Československé televize, odkud v roce 1993 přešla do TV Nova. Zde prošla přes pozice dramaturgyně, šéfredaktorky redakce publicistiky až k postu programové ředitelky, posléze zástupkyně generálního ředitele až k výkonné ředitelce a jednatelce společnosti CET 21. Po svém odchodu z této komerční televize působila jako výkonná ředitelka soukromé kliniky estetické medicíny, kterou založila společně se svým manželem Romanem Šmuclerem. Momentálně řídí českou pobočku vydavatelství švýcarsko-německého koncernu, který vydává nejprodávanější deník u nás a celou řadu dalších tištěných titulů.
ČÍM BY LIBUŠE ŠMUCLEROVÁ BYLA, KDYBY NEDĚLALA V MÉDIÍCH? A PROČ CHCE, ABY JÍ JEJÍ ZAMĚSTNANCI ŘÍKALI „LÍBO? DOČTETE SE VE VLASTĚ 24/2012.
