Ljuba Krbová: I ta nejsilnější ženská potřebuje mužské rameno

Jedno východní rčení tvrdí, že na světě létají půlky pomeranče, a když se potkají ty dvě pravé, je to osudová láska.

Otázka je, jestli ho dokážeme zacelit, když nám přiletí jen čtvrtina toho pomeranče. S Ondřejem (spisovatel Ondřej Neff, pozn. red.) mám pocit, že můžu být taková, jaká jsem. A to není málo. Mnoho mužů vás chce přetvořit k obrazu svému.

Ke vztahu patří kompromisy, sžívání. Ale já si nemůžu hrát na putinku. Jsem energická a emotivní. A on mě takovou bere – i s nepříjemnými důsledky, které to s sebou občas nese. Naštěstí je podobného ražení a zatím se nám vždycky podařilo najít rovnováhu. Aspoň jeden z nás se drží, takže nebouchneme oba najednou.

Ještě vám dělá snídaně?

Snídaně dělám já a on se mnou snídá, abychom měli aspoň jedno společné jídlo denně. Je ochoten kvůli tomu vstát i v půl páté, což je docela oběť. A nestěžuje si, je skřivan. Mě by to zabilo. Já tak solidární nejsem, když má ranní vysílání v rádiu.

Ondřej díky vám začal cestovat, vy díky němu fotit. Nafotila jste někdy něco, co získalo manželův obdiv?

Když jsme jeli k Machu Picchu údolím řeky Urubamby, což je svaté údolí Inků, stavili jsme se v hospodě na domácí pivo z kukuřice. V poličce na zápraží byly tři lebky s kulichy. Chvíli jsem na ně zírala, pak jsem se ptala majitele a ten mi řekl: „Tohle je strejda, tohle děda, tamto praděda.“ To Ondřej ocenil, sám si těch lebek nevšiml.

Některé národy věří, že jim fotografováním kradete duši. Indiáni a někteří Asiaté.

Do hinduistických svatyní třeba nemůžete vstoupit jen proto, že si chcete vyfotit nějaký chrámek. Chápu to. Porušovat určitá tabu je mi čím dál nesympatičtější.

Jste věřící?

Nejsem, ale sympatický je mi systém víry, který mají v Číně. Začínáte jako mladý vyznavač Konfucia, když vás život trošku sešrotuje, víc vám vyhovuje buddhismus, který je „lidštější“. A na stará kolena se stanete taoistou, protože ta filozofie vám dá nejvíc. Institucionalizace víře škodí. Každé náboženství vás vede k tomu, abyste si v sobě udělala pořádek a stanovila si nějaký etický kodex. Nejlepší ale je naučit se s těmi věcmi nějakým způsobem zacházet sama.

Souvisí pořádek v duši s pořádkem na stole?

Právě proto mám ráda pořádek kolem sebe – v duši je toho tolik, že je dobré mít opěrné body. I když každé dogma a extrém je na škodu. Ondřej sice tvrdí, že pořádkumilovnost u mě není vlastnost, ale diagnóza, nicméně pedantství nesnáším.

Ve Švandově divadle teď v létě hrajete v adaptaci Vieweghova Románu pro ženy. Ve filmu vaši roli hrála Simona Stašová. Konzultovala jste to s ní?

Simona je moje letitá kamarádka, a když se sejdeme, povídáme si o jiných věcech, než je práce. Třeba o dětech, protože je máme chvíli od sebe. Marek je o půl roku starší než moje Áňa – mimochodem, rodily jsme ve stejné porodnici a já ležela v tomtéž pokojíčku a na té samé posteli jako Simona. Připadá nám, že je to nebeské znamení, že bychom ty děti měly dát dohromady. Jenže ony si dělají, co chtějí.

V Románu zdědí dcera milence po matce. Umíte si to představit?

Ne. Přijde mi to tak absurdní, že si to nepřipouštím. A když proberu některé své bývalé, ani si to představovat nechci.

Vždyť jste měla úžasné chlapy, ne?

To ano, ale byla bych ráda, kdyby lovila v mladších vodách. I když na druhou stranu – tak o deset let starší chlap není v jejím věku na závadu.

Vaše hrdinka pohrdá českými muži.

Má problém, jak sama říká, se stopami socialistické výchovy.

Myslíte, že české matky vychovávají své syny špatně?

Nemůžu být objektivní, syna nemám. Ale mám tři bratry a obdivuju své švagrové, protože to asi neměly jednoduché. Maminka byla s kluky doma a ten poslední si dal hodně na čas, než opustil hnízdo. To já byla drsná. Áňa s námi nebydlí od osmnácti. Bála jsem se, aby to neskončilo na drogách nebo nechtěným početím, ale spoléhala jsem se na to, že co jsem do ní vložila, se nějak zúročí a průšvih nebude.

Co o českých chlapech soudíte vy?

Nemám vůči nim předsudky. Vždyť jsem si tři z nich vzala! Novější generace mužů už neberou za samozřejmé, když žena vaří nebo pere. Vnímají to jako věc zasluhující minimálně pochvalu a není na denním pořádku. Když ženy makají stejně jako chlapi a přinášejí do domácnosti nějaký ten úlovek, měla by i doma fungovat rovnoprávnost.

Nezdá se vám, že to dnes muži mají těžké? Jejich tradiční role jim bereme my, když se ocitáme na vedoucích postech.

Musí si najít vlastní roli. Být dobrým partnerem není malý úkol. I ta nejsilnější ženská se občas zhroutí a potřebuje mužské rameno. Chci chlapa, ale nemusí se projevovat tím, že bude házet špinavé ponožky po bytě a klepat vidličkou o stůl, protože tam ve 12.00 není teplý oběd. Myslím, že takhle se chlapství dneska neprojevuje.

Bavíte se s dcerou o mužích jako vaše hrdinka?

Často. Když jsem se podruhé rozvedla, měla jsem pocit, že vztahy neumím. Anně Marii tehdy bylo šestnáct a dala mi vlastně souhlas – že když jsme na to dvě, tak to zvládneme. To pro mě bylo důležité a podrželo mě to. I když to spoléhání se na ni bylo možná nezdravé.

Máte vztah ke všemu čínskému, Ondřej zase ke všemu japonskému. Tam ženy čekají do noci, než muž přijde z práce, servírují mu večeři, baví ho. Chtěla byste být Japonkou?

Ani čtyřiadvacet hodin! Miluju japonské zahrady, kaligrafii, čaj, ale nechci být Japonkou. Argument, že japonské ženy nemají rakovinu žaludku, protože jedí až po svém muži, tedy mírně vychladlé pokrmy, pro mě není dostatečný.

Jak vypadá soužití herečky a spisovatele a jak vnímá Ljuba Krbová svůj věk? Dočtete se ve Vlastě 33/2012.