Barbora Seidlová: Točím, abych měla pokoj

Jaký byl pro vás uplynulý rok?

Zábavný! Přinesl mi nová poznání a spoustu vjemů, které mě utvrdily v tom, že všechno, co se nám děje, máme ve své vlastní režii. Takže to, co mi třeba vzal, mi rozhodně chybět nebude.

Co to bylo?

No právě to, co mi nechybí, takže už vlastně nevím, co to bylo. Ale přesně vím, co mi dal: krásné zážitky, spoustu nádherných představení s divadlem MALÉhRY, pár nových přátel, několik inspirativních knih a filmů a zase větší jistotu v tom, že žádnou jistotu nemáme. Ostatně ji ani nepotřebujeme, stejně všechno na tomhle světě je jen vypůjčené.

Dala jste si předsevzetí?

Nedělám to. Každý den přece představuje nový začátek, každý den je nějaký důvod k oslavě. Takže máme ročně nejméně 365 příležitostí k tomu se rozhodnout, že uděláme krok kupředu.

Přetřásaný konec světa nenastal, do našich životů vstoupila tzv. Zlatá éra...

Ani mě nenapadlo, že by něco mělo končit. Zlatou éru můžeme zažívat kdykoli, stačí, když uvěříme v její existenci.

Také vám na silvestra proletí hlavou: Zase jsem o rok starší...?

Neproletí mi to hlavou ani na mé narozeniny, to mám většinou spíš problém spočítat si, kolik mému tělu vlastně bude. Ale pak se uklidním, protože většina starších s oblibou říká, že je člověku tolik, na kolik se právě cítí. Pomalu se k jejich názoru začínám přiklánět.

Po delší době jste se vrátila na obrazovky. Jaké to je být „dcerou“ Dany Batulkové v Cestách domů?

Mezi našimi seriálovými postavami to trochu skřípe, ale mimo kameru si rozumíme. Bylo by horší, kdyby tomu bylo naopak.

Pokud není herec na obrazovce, jako by nebyl. Proto jste po delší době přijala nabídku na seriál?

Ale herec je! Jeho existence se přece neurčuje podle toho, kolik lidí ho denně vidí. V divadle se k lidem dostanu mnohem blíž, jen o tom neví celý národ. Všichni se mě ptali, proč netočím. Tak jsem teda něco natočila, abych se zbavila věčných dotazů a měla pokoj.

A máte?

Neřekla bych. Netušila jsem, že to zvedne druhou vlnu otázek na téma „proč točím“. Víte co, já můžu dělat cokoli, hlavně když při tom pociťuji radost a předávám ji ostatním.

I když byste hrála například nechutnou lidskou zrůdu?

Ta „zrůda“ se nestala zrůdou jen tak. Může být ztělesněním něčeho, co je v nás všech, nastavuje nám zrcadlo. Nic není jen černé, nebo bílé. V každém z nás dřímá něco božského. A mým úkolem jako herečky je najít třeba i v té zdánlivě silně negativní postavě to božské a tím ji trochu obhájit.

Děje se kolem nás spousta prapodivných věcí...

... a jsou odrazem toho, co se děje v nás. Takže to venku je vlastně bezvadný vyhodnocovací systém, zodpovědnost neseme my. Jinými slovy – člověk nestačí zírat na to, co on sám je.

Kvůli čemu jste naposledy takhle zírala sama na sebe?

Třeba že ve skutečnosti mi k životu stačí jeden malý kufr s pár věcmi. Přitom mám velký byt, plný krámů.

Zajímá vás, jak se Barboře hraje v novém představení MALÉhRY? O čem by ráda psala? A jak dlouho jí vydrželo nadšení pro náboženství? Přečtěte si v nové Vlastě 3/2013.