Monika Absolonová: Všechno smutné časem odezní

S Monikou jsme se sešli jen chvíli před tím, než měla oslavit své v pořadí sedmatřicáté narozeniny. Nechtěla však pořádat žádnou velkou oslavu, pouze malou s rodinou a nejbližšími kamarády.

„Ono de facto ani není oslavovat co, protože nemám žádné kulatiny, ale ráda uvidím pohromadě všechny ty, které mám skutečně ráda. Už jen z tohoto důvodu se na tu oslavu těším, i když přiznávám, že taková setkání mám ráda kdykoli.

Myslím, že je opravdu důležité, aby se spolu scházeli lidé, kteří jsou hodně blízcí vašemu srdci, s nimiž se cítíte dobře.“

Není to dlouho, co jste se vrátila ze Spojených států amerických. Dovolená?

Ano, pro mě to byla opravdová dovolená. Měla jsem za sebou poměrně dlouhou pracovní sezonu, a vlastně takto dlouhé volno jsem si dopřála po čtyřech letech. Cítila jsem, že je ten nejvyšší čas, abych si udělala pauzu se vším všudy, a tak jsem si naplánovala, to bylo už někdy na konci jara letošního roku, že v srpnu na tři týdny zmizím. A už teď vím, že příští rok si podobnou oddechovou záležitost, i když asi ne až tak daleko, dopřeju zase.

Přestože se tvrdí „všude dobře, doma nejlíp“, pojedete znovu do zahraničí?

Ano, i přesto. Nebo právě proto! Já si tohle volno totiž neskutečně užívala. Neměla jsem vůbec žádné povinnosti, měla jsem čas jen sama pro sebe, procházela jsem se, poznávala Boston... Když má člověk volno a je doma, stejně se nevyhne pokušení a zařizuje nejrůznější záležitosti, poklízí, dělá si pořádek ve svých osobních věcech, vyřizuje nejrůznější resty, čili se o volnu jako takovém mluvit nedá. Alespoň já to tak mám. Proto ten odlet do Států.

Jak dlouho jste byla pryč?

Přesně měsíc.

A sama?

Ten úplně poslední týden jsem byla sama, tři předchozí týdny mi dělal doprovod brácha. Zajeli jsme se spolu podívat do New Yorku, pochopitelně jsme nemohli vynechat ani Broadway, kde jsme se zašli podívat na muzikály Spiderman a Let It Be. No a v Bostonu jsem měla štěstí. Právě v době, kdy jsme tam pobývali, vystupovali tu Justin Timberlake, Jay-Z a legendární zpěvačka Diana Ross. Jistě chápete, že tyto hudební bonbonky jsem si nemohla nechat ujít.

Jaký nejsilnější zážitek jste si z USA přivezla?

Jednoznačně to byla Diana Ross. Musím říct, že Jay-Z a Timberlake, co se technických vymožeností a produkce týče, byli skvělí, ale Diana to byl srdeční zážitek. Nádherná scéna, navíc její koncert se odehrával ve velkém divadle, pak ty její úžasné róby, a především její bezchybný hlasový projev. To, jak zpívala, byla fantazie. I když mě překvapilo, že její koncert včetně přídavků trval přesně 70 minut a víc ani ránu. Hodinový koncert a 10 minut vyhrazených na přídavky. I kdyby se celé hlediště pomyslně stavělo na hlavu, tak Diana nepřidala ani vteřinu. To mi přišlo zvláštní, protože u nás třeba Karel Gott zpívá klidně i tři hodiny... Koncert se mi velmi líbil, ale tohle mě překvapilo.

Překvapilo, nebo zklamalo? Neříkejte, že byste ráda neslyšela ještě alespoň jeden přídavek...

Opravdu spíš překvapilo. Co jsem se bavila s tamními kamarády, kteří čas od času zajedou na nějaký koncert do Las Vegas, říkali, že tam je to obvyklé, že ty velké hvězdy odzpívají skutečně jen hodinu a konec. Brala jsem to jako fakt, který mě překvapil, a víc jsem se tím nezaobírala.

Chtělo se vám vracet zpátky do Prahy?

Když jsem odlétala, myslela jsem si, že se mi začne stýskat do týdne, což se nakonec kupodivu nestalo. Nicméně přiznávám, že těch posledních pět šest dnů jsem se domů už i těšila. Každopádně jsem si ale tímto měsíčním pobytem někde hodně daleko ověřila, že dokážu žít v klidu a maximálně si ho užívat bez sebemenšího stresu. To pro mě znamená asi nejvíc.

Co nevidět to bude rok, co jste se po poměrně dlouhé době společného soužití rozešla se svým posledním přítelem Vratislavem Jandou. Proč?

Proto.

Víc mi k tomu neřeknete?

Zkrátka to je život a někdy se to holt tak stane, že se lidé rozejdou.

Asi to pro vás není lehké téma, ale neublížili jste si?

Neublížili. Naopak, myslím, že jsme se rozešli jako přátelé. Bohužel ten náš společný čas se naplnil... Ale každá smutná záležitost časem odezní a tím, že to bude rok, jak jste správně řekl, tak tuhle etapu svého života už dnes neřeším.

Co tedy momentálně řešíte?

Flamenco. To momentálně řeším každý den a klasicky, jako i v jiných projektech, do nichž s nadšením vstoupím, i tady jsem „zatím“ ve fázi, kdy mi to vůbec nejde.

Proč se zabýváte flamencem? Ve StarDance jste přece už soutěžila...

Zkouším muzikál Zorro, tohle se StarDance nemá vůbec nic společného. I když...

I když?

No ono to v mém případě ve StarDance také nakonec vypadalo, že jsem tančila s lehkostí, ale bylo to sakra vydřené. Neoplývám takovým talentem, že bych něco viděla jednou a hned to uměla. To tedy rozhodně ne. Takže teď jsem nadšená a zároveň na sebe pořádně vzteklá, ale bojuju. Myslím, že to dotáhneme přesně do té podoby, jak si přeje režisér. Ale takto já to mám pořád a s každým novým projektem. Nejdřív nadšená, pak zklamaná sama ze sebe nebo vzteklá na sebe a nakonec to všechno dobře dopadne. A v případě tohoto muzikálu CHCI, aby to bylo skvělé, protože hudba Gipsy Kings je skvělá.

Víte, kde flamenco vzniklo?

Na jihu Španělska, konkrétně v Andalusii, a vzniklo mezi cikány, kteří je v 15. století do Andalusie přivezli.

Je Monika Absolonová zamilovaná? Co jí do žil zaručeně vlije optimismus? A kde ji můžeme v blízké době vidět? Přečtěte si v nové Vlastě 40/2013!