Jakub Kohák: Nejvíc se cítím být fotbalistou

Jak se cítíte v nové roli moderátora?

Oslovili mě kamarádi v jednu hodinu ráno v baru, a přestože jsem jim to asi tři hodiny vymlouval s tím, že moderovat neumím, nakonec mě přesvědčili. Teď si moderování užívám a s každým dílem se cítím být jistější. Ale že bych v moderování viděl svou budoucnost, tak to rozhodně říct nemůžu.

Stalo se, že vás někdo z hostů vykolejil?

Z hostů ne. Ale režisér už mě vykolejil několikrát. Mám totiž během moderování v uchu sluchátko, do kterého mi uděluje pokyny přímo během natáčení. Pak poslouchám režiséra a nevím, co mi říkal host. Tak kdyby někomu přišlo, že jsem v televizi mimo - poslouchal jsem režiséra. A někdy mi to do sluchátka zopakuje i třikrát, a to pak už nevím, čí jsem.

Čím se teď cítíte být nejvíc? Režisérem, hercem, muzikantem nebo moderátorem?

Zapomněla jste zmínit, že jsem také novinář, píšu pravidelné deníkové sloupky. Nicméně se nejvíce cítím být fotbalistou, přestože jsem s fotbalem začal poměrně pozdě, až někdy ve dvaatřiceti letech. Velmi mě to baví a je to teď můj největší koníček. Hraji v útoku jako typický hroťák, jsem zvyklý dávat velké penzum gólů - někdy se mi podaří dát gólů i celé sady.

Působíte jako bohém a velký kliďas. Dokáže vás vůbec něco rozčílit?

Rozhodně na fotbale, když spoluhráč provede nějakou herní, do nebe volající blbost, nebo když se děje našemu týmu nespravedlnost. To dokážu hodně řvát.

Takže jste pak v kolektivu neoblíbený…

Pozor! V týmu máme daleko větší nerváky, než jsem já. Ovšem jakmile skončí zápas, jsou všechny problémy za námi a jdeme do „hospody“. Totiž - chodíme do takového honosnějšího podniku - Café Savoy, protože přece nebudeme pít v nějaké zaplivané putyce. Jediný problém je, že se chováme tak, jako bychom v ní byli.

Máte vůbec čas na svého téměř tříletého syna, když pracujete a ještě hrajete fotbal?

Vždycky si ve svém programu vyhradím místo na Táta den, kdy se mu plně věnuji.

Změnil se vám po jeho narození nějak zásadně život?

Čekal jsem, co se stane. Dosavadní život mi vyhovoval, hodně jsem se věnoval sportu, neměl jsem moc volného času. Den po porodu jsem musel odjet točit do Afriky. Na týden. Nebylo to ideální, ale vyšlo to tak. Vrátil jsem se pak do rozjetého vlaku, ve kterém od té doby frčím v první třídě.

Pozorujete na synovi nějaké své geny?

Krásu, fyzickou zdatnost a lásku k čokoládě.

Uvažujete ještě o druhém potomkovi?

To se neplánuje, to musí přijít samo. Stejně jako v prvním případě.

Jak máte se ženou rozdělené domácí práce?

Nemáme, všechno leží na mně. Uklízím, peru a vařím. Žena leží na gauči a dívá se na televizi nebo si lakuje nehty. Pohoda.

Opravujete také v bytě porouchané věci?

Na to zve žena svého tatínka, v tom mi nevěří. Chtěl jsem přidělat věšák, ale nešlo to. Zeď se drolila. Když jsem přišel domů za dva dny z večírku, věšák visel. Teď se na něj může pověsit pět lidí a drží. Nechápu, jak se to tátovi povedlo. Nebo nám spadla kuchyňská linka, přišel tatínek a od té doby drží. Obdivuji, jak je šikovný.

Vraťme se ještě k vaší práci. Na vás je obdivuhodné, jak si jdete za svým cílem. Chtěl jste se stát hercem, ale nevzali vás na DAMU. Tak jste vystudoval FAMU a jako režisér se sám obsadil do hereckých rolí.

To se stalo ale jen dvakrát. V seriálu Okresní přebor a ve spotu na podporu autobiografické knížky fotbalisty Pavla Horvátha. Za odměnu jsem se pak stal kmotrem tohoto románu.

Naposledy jste si zahrál trenéra Zadara. Vidíte, další role, do níž jste se obsadil.

Tam jsem byl obsazen již předem týmem vývojářů, kteří celou kampaň vymysleli. Zahrál jsem si sportovce stejně jako v Okresním přeboru. Mám prostě po sportovní stránce lidstvu co říct - tudíž každému mohu pomoci zlepšit jeho sportovní výkony.

Vy jste byl pro tu roli jako stvořený. Jste balkánský typ a ke jménu Zadar se výborně hodíte. Nepocházejí vaši předci náhodou z Balkánu?

Ne, předky mám z Kyrgyzstánu a Argentiny. Ale opravdu pradávné. To by se psal rok 1900. S Balkánem mám společného pouze nechuť pracovat.

Nejezdíte tam ani na dovolenou?

Nemám dovolenou, protože ji nepotřebuji. To se ovšem s nástupem intenzivního rodičovství bude měnit. Dost času ale trávíme v domě u mého tatínka. Teď právě staví děda svému vnukovi na zahradě bungalov – říkáme mu „hájenka.“ Dříve to byla besídka, kterou postavil - včetně domu - praděda. Jako malý kluk jsem si v ní hrál a teď z ní stavíme synovi domeček.