Emma Smetana: Věřím v nenáhody

Zábava 5. února 2013

Za necelý týden oslaví čtvrt století a svůj narozeninový den zřejmě stráví v televizi. „Každý den se ze všech sil snažím, aby můj věk neodváděl pozornost,“ říká nejmladší moderátorka zpravodajství v zemi.

Narodila se v Praze, nicméně do svých deseti let vyrůstala v Paříži a pak ve Štrasburku. Hovoří plynně nejen česky, ale i anglicky, německy, francouzsky a bez problémů se domluví i španělsky a hebrejsky. Posledně uvedený jazyk se naučila nejen kvůli sobě, ale určitě i proto, že její přítel je napůl Izraelec.

Jakou stopu ve vás zanechalo dětství v Paříži?

Myslím, že Paříž položila pevné základy mého estetického cítění a vkusu. Naučila mě chtít žít v co nejbarevnějším prostředí. No a také mě předurčila k celoživotnímu přejídání.

Prosím? Vy, že se přejídáte?

Ano, téměř každý den. A co je ještě horší - s největší chutí se přejídám těsně před spaním.

Jak se cítíte, když se před vámi na kameře rozsvítí to červené světlo?

Jak kdy. Ovlivňuje mě reportáž, které jsem se před večerním moderováním celý den věnovala, hlavní události dne i to, jestli mě zrovna bolí například záda, jestli jsem unavená a tak dále. Takže za moderátorský pultík zasedám v různých náladách a rozpoloženích. Když se ale rozsvítí červené světýlko, soustředím se už jen na jednotlivé zprávy a pro jakékoli jiné myšlenky nezbývá prostor.

Hrála jste v několika filmech. Dá se ta televizní tréma srovnat s filmováním?

Tréma v herectví existuje spíš na castingu. Když už si vás režisér nebo režisérka vybere, není důvod klepat se strachy. Když něco pokazíte, prostě se to natočí znovu. Nicméně hlavní rozdíl mezi kamerou filmovou a zpravodajskou je v tom, že v druhém případě tušíte, že budete souzen sám za sebe a jste zodpovědný za každé své slovo a gesto, které vám v živém vysílání už nikdo nikdy neodpáře. Čili reportér nebo moderátor se nejdřív musí smířit sám se sebou, tedy se svými hlasovými, fyzickými i intelektuálními prostředky, aby vůbec byl schopen předstoupit před lidi a něco jim sdělovat.

V čem se vy cítíte nejšťastnější: ve filmu jako zpěvačka, nebo když divákům předkládáte aktuální dění?

Já jsem především vděčná za to, že se ty moje zájmy nevylučují a že se můžu věnovat všemu, co mě těší. Mezi zpíváním, hraním a moderováním bych si vybírat nechtěla. A „nejšťastnější“ si připadám právě tehdy, když se to dá kombinovat.

A jak kombinujete země? Říkáte, že ve Francii jste se necítila jako doma, ve Štrasburku také ne. Úplně jako doma se necítíte ani tady v Praze. Kde je tedy pro Emmu Smetanu ten skutečný domov?

V blízkosti těch, které miluji. V letadle na trase Praha-Paříž a na cestách obecně.

Jak vnímá a hodnotí vaši televizní kariéru váš přítel Jordan?

Hodnotí mě jako zamilovaný člověk. Takže chválí, podporuje, povzbuzuje. Noční Televizní noviny sleduje vždy, když zrovna nehraje představení nebo s kapelou. A když přicházím domů, většinou mě hrdě obejme a pak se chce bavit o nějaké zprávě, co ho zaujala. To už ale zpravidla usínám…

Emma Smetana 3

S Libuší Šafránkovou a Ivanou Chýlkovou hraje Emma v novém filmu Jiřího Menzela Sukničkáři.

foto:
Emma Smetana 4

Emma s přítelem Jordanem.

foto:

Když jste se v létě 2008 na prázdninách v Praze seznámili, jaké jste tenkrát měla plány?

Svou budoucnost jsem si představovala v Paříži nebo Bruselu. Chtěla jsem dělat evropskou politiku nebo diplomacii. Akorát jsem už tehdy tušila, že nejsem tak úplně konvenční a že v kostýmku mě nikdo neuvidí. A pak jsem se bezhlavě zamilovala do dlouhovlasého herce, zpěváka a básníka a rozhodla se vrátit do země rodné. A jak vidíte, v kostýmku skutečně nemoderuji. (smích)

Jordan je napůl Izraelec a napůl Čech. Která polovina v něm podle vás převažuje?

Má to podobné jako já – pořád se to v něm bije. Temperament má v každém případě jižanský, zároveň je ale velký Evropan a také pacifista, což není s čistě izraelskou identitou úplně kompatibilní.

Vy jste věřící?

Nejsem úplně nevěřící.

Co to znamená?

Ač nevyznávám žádné konkrétní náboženství, uvědomuju si, že určité věci se racionálně vysvětlit nedají. Můj tatínek jim říká „nenáhody” a jinak než jakousi vyšší vůlí se prostě stát nemohly.

Už jste měla možnost - s Jordanem, nebo bez něj… - Izrael navštívit?

Několikrát. Poprvé jsem tam jela sama, když jsem byla s tatínkem na dovolené v egyptském Sharm-El-Sheikhu. Sedla jsem na autobus a za šest hodin byla v Jeruzalémě. Strávila jsem tam celý den. Působilo to tam na mě tehdy úplně magicky. Své okouzlení jsem ale přehodnotila poté, co jsem se do Izraele vrátila s Jordanem, a to hned dvakrát. Naučila jsem se jakžtakž hebrejsky a začala vnímat tu zemi jako celek. Izrael je především země ve válce, teritorium latentního násilí a nenávisti, a proto bych tam nechtěla žít. V Tel Avivu sice člověk získává iluzi modernity a Západu, ale jen o padesát kilometrů dál už se střílí. Osmnáctileté děti, chlapci i dívky, v uniformách a se zbraní v ruce asi na žádného Evropana nemohou udělat jiný než smutný dojem.

Co kdyby vás nyní Jordan požádal, abyste ho následovala, že se chce usadit v Izraeli. Šla byste s ním?

Takový scénář nehrozí. S Jordanem bych ale šla kamkoliv, což říkám bez obav, protože se naprosto shodujeme v tom, jak a kde bychom chtěli žít. Hlavně ale spolu, s německou dogou a jednou snad i s dětičkami.

Prozradíte tu vaši vzájemnou shodu i našim čtenářům?

Líbí se nám v kulturně dynamických a národnostně různorodých městech, ve kterých za každých okolností najdete na trhu kvalitní ovoce, zeleninu a čerstvé ryby, kde se na sebe lidé usmívají a kde nehrozí mrazy. Tato kritéria splňuje například španělská Barcelona.

Čím je pro vás láska?

Spolu s pravdou ji považuji za tu nejvyšší hodnotu a důvod žít.

Takže nyní jste šťastná…

Dokonale, až je mi to podezřelé.

Proč podezřelé?

Jestli vám stav absolutního a trvalého štěstí připadá normální, jste pro mě podivín. Ale moc vám to přeju - asi umíte žít.

Vlasta 6/2013

Co Emmu Smetanu nejvíce baví na zpravodajství? Jak se cítila při svém prvním živém vstupu? Uvažuje o "přesunu" do politiky? Přečtěte si v nové Vlastě 6/2013.